17. listopadu 2019 jsme slavili 30 let od Sametové revoluce.

Co pro nás tento pojem znamená a kolik si toho z dětství pamatujeme? Mně v roce 1989 bylo 8. Rozum jsem z toho neměla ani za mák. Maminka šla zvonit klíčemi, i přes nesouhlas taťky a pamatuju si, jaký jsme o ni měli strach. Sousedi od naproti na 1. máje lepili vlajky do oken, ale my ne. Maminka dávala jasně najevo svůj postoj. O tom že jsme chodili do náboženství jsme se neměli s bráchou nikde zmiňovat. To jsme taky moc nechápali…Ale znáte to…co děti neví, to nepoví, takže jsme to vykecali. Naštěstí nás ,,nic“ nepostihlo a nikdo nám to nezavařil. Někteří ale takové štěstí neměli. 🙁

Plyšáků jsme moc neměli. Tak jako tady u mého Jirky, měli jsme jich jen pár. Ne jak dnes, kdy jich děcka mají miliardu…

Vzpomínám si, jak mamka šila na nás i na sebe úžasné outfity ze střihů z Burdy. Dodnes nechápu, kde při dvojčatech na to nacházela čas a energii. Po vzoru západního světa vždy nezapomněla všít i nášivku-cedulku jako její copyright. 🙂 Některé věci ještě máme schované, ty její věci byly tak vymakané a vymazlené! Tolik zipů a různých kapsiček. S těžkým srdcem jsem některé dávala na charitu, byly stále krásné a nezničené. Myslím, že mamka by je nedala nikdy pryč, jak pro ni moc znamenaly.

Jeden druh nafukovací žirafky měli snad všichni. 🙂 My máme lancláčky ušité od maminky a maminka má kromě toho silonového roláku vestu i sukni šitou vlastníma rukama.

Pamatuji si ale i kousavé a nesavé silonové materiály, které se nosily. Mamka si jich plno ještě schovává na půdě, nebo i ve skříni, protože je ji líto je vyhodit. Už se v dnešní době nosit nedají.  Je to to těžká OLD SCHOOL. Přesto našly využití při našich letních oslavách narozenin, které míváme v kostýmech.

Foťák na kinofilmy…to jak bude fotka vypadat, se dozvíte až dáte vyvolat celý film třeba po měsíci. 🙂 To, že  se nedívám, mamka zjistí až za dlouho, oujé.

Během našeho dětství si vzpomínám na vytíženost našich rodičů. Když nám byli 3 roky, začali svépomoci stavět dům. Taťka byl vždycky šikovný a pracovitý a díky těmto jeho vlastnostem měli dům do roka postavený. Další roky ale trvalo, než se zkulturnil dvůr a udělali další stavební úpravy na přilehlých hospodářských budovách (mlaty, dílny,…). Nic nebylo zadarmo. Vzpomínky na dětství ale máme pěkné. Také kvůli tomu, že jsme z režimu neměli až tak rozum…

Naše ,,kárka“ na blbnutí. 🙂

Teta Martinka je jen o 8 let starší jak já s bráchou. Za to mamka od ní je 15 let. Babička s dědečkem si ji pořídili totiž na ,,stará“ kolena. Jezdívali s ní na dovolenou i do Jugoslávie. A do Rakouska si jezdil dědy ,,na tajňačku“ kupovat různé elektronické vymoženosti. My se podívali do Chorvatska k moři poprvé až v 15 letech.

Dovolené ve velkých prostorných a plátěných stanech, badminton, tenis… Babička, která chtěla vypadat za každé situace sexy a kočka. No babička…v době, kdy jsme se narodili, jí bylo něco málo přes 40! Jak se ta doba celá změnila a posunula.

Ještě si vzpomínám vyprávění našich, jak čekali v noci před obchodem na škodovku. Nikdy jsme to moc nechápali…a kladli blbé dotazy, proč tam museli čekat přes noc? Proč asi…jinak by žádná nebyla.

Co mi ještě z téhle doby utkvělo v hlavě, byla obrovská zahrada, na které dřív babička s dědem měli i nespočet rybízových keřů, obrovské lány jahod i brambor. Pamatuji si, jak pracovitá babička (pro nás později ,,zub drtič“ ) sedávala několik hodin u keřů s rybízem a trpělivě je otrhávala do červených plastových košíků. Až jich měla dost k prodeji, šla s nimi do sběrny ovoce na náměstí ve Staré Líšni a dostala za ně ,,pár korun“. To samé probíhalo s jahodami. Její klid, odevzdanost, ochota i odříkání na úkor sebe jsem nikdy nezapomněla.

S babičkou alias Zubem drtičem (později jí zůstal v puse jen jeden horní zub)

Babička byla obdivuhodná. Nedokázala posedět, stále musela něco dělat. Byla tak pracovitá a fyzicky zdatná! Uměla úžasně vařit, péct i ohánět se motykou. Měla supr kůži, krásně se opalovala do hněda, při práci na zahradě byla krásně kakaová. To má náš taťka po ní. 🙂 Asistence u zabíjení slepic a moráků mi vždy dělalo problémy. To jsem jaksi nepodědila.

Taťka s babičkou při zabíjačce za každého počasí…Babička s dědem měli ještě papírové občanky a měli v nich uvedeno zaměstnání: rolníci

Co mě vždy překvapovalo, že její pleť byla tak vyšponovaná, jemná a hladká. Žádné krémy k tomu nikdy nepotřebovala. I babička měla jedno dítě na ,,stará“ kolena. To dítě byl náš taťka. Od své sestry je mladší o 20 let a od svého bratra 10. Je to mazec, protože je strýc své neteři, která je stejně stará jako on. Tak se sešel strýc s neteří v kočárku!

Často dnes slýchávám, jak je hrozná doba, že lidi jsou závistiví a zákeřní… Zlo v lidech vždycky bylo a bude,… Doba je jen jiná. Ano dnešní děcka neznají vychování, doba mobilů jim oblbuje mozek. Už si ale sami neumíme přiznat, že je to chyba právě nás rodičů! Samy by si ty mobily a tablety nekoupily, že. A to že neumí některé děcka zdravit? Opět ukázka toho, v jaké výchově vyrůstají…

Od pamětníka, který v režimu žil a vnímal ho jako dospělý.

Na 17. listopad si můj bývalý profesor informatiky z Biskupského gymnázia postl na svůj Facebook tyto své zážitky z doby ,,za komančů“. Zaujalo mě to natolik, že jsem ho poprosila, zda bych jeho článek mohla zveřejnit pro další ,,mladší“ čtenáře a jednou i pro své dcery na svém blogu. Tohle je nutné připomenout a kdo tuhle dobu nezažil, aby si ji zkusil alespoň představit. Doba to rozhodně jednoduchá nebyla a díky Bohu už taková není!

Honza Vašta začíná vyprávět s notnou dávkou ironie ale i humoru o době, kterou na vlastní kůži prožil a ví, o čem mluví…

Proč bych chtěl návrat ke vládě „dělnické třídy“: Protože pokud bych se narodil jako příslušník jiné „třídy“, třeba buržoazní, vykořisťovatelské, například v rodině živnostníka (třeba pekaře), obchodníka (mlíkaře), právníka (opravdového, ne rychlokvašeného po r.’48 anebo po ’90 v Plzni), či sedláka (kulaka), měl bych zaručeno že se automaticky stanu sám příslušníkem té vládnoucí, tedy dělnické třídy.

Mělo by to svoje výhody; jako popelář či podavač na stavbě bych měl větší plat než třeba učitel, dílenský mistr ve fabrice, nebo konstruktér. Měl bych minimum starostí; vůbec bych se nemusel starat o práci – „dělnická třída“ by mi vždycky nějakou našla, bez ohledu na kvalifikaci. Šanci měl „tenkrát“ každý; holičský tovaryš (pokud byl „třídně uvědomělý”), se mohl stát ředitelem podniku, či JZD (zářným příkladem je jistý truhlářský tovaryš, který se, díky svojí pílí získanou dovedností v oboru „jak zakroutit buržoasii krkem“, stal prezidentem republiky).

Umělec či profesor se mohl stát řidičem traktoru nebo ošetřovatelem dojnic (Příkladem budiž docent fyziky z VUT, kterému strana umožnila vymanit se ze zatuchlého prostoru laboratoře do zdravého prostředí malebné Vysočiny, věnovat se tam sběru králičích kožek.) Kdo ve svém oboru vynikal (překračoval pracovní normu), byl odměněn: dostal diplom, případně „čestný odznak“. Ti nejpracovitější a nejuvědomělejší úderníci, kterým se navíc podařilo, díky příkladně skromnému životu, ušetřit asi dvě roční výplaty, byli odměněni poukazem na nejmodernější automobil zvaný Spartak, vystavený společně závodnímy výbory KSČ a ROH.

Ještě o něco později, kdy se mladé socialistické společnosti, za nezištné pomoci neporazitelného SSSR, podařilo vymknout se imperialistickým intrikám, stoupla životní úroveň obyvatel natolik, že světově proslulá automobilka Škoda nestíhala uspokojovat lavinově narostlou poptávku po nejpokrokovější generaci automobilů: Škoda-MB. (O kvalitě této značky svědčí to, že jeho koncepci drze okopírovala západoněmecká firma Porsche a nestydatě na tom vydělává dosud.)

O té naší obrovské životní úrovni nejvíc svědčí to, že přes srovnatelnou cenu (vůči příjmům) obou typů vozů (Porsche a eMBéčka) u nás byl zájem (o ta MB) tak velký, že nedočkaví zájemci museli trávit i několik nocí ve frontách před prodejnou…

Nejpádnějším důkazem obrovské životní úrovně našich pracujících svědčí jejich nesmírná kupní síla – jakmile se v obchodě objevilo cokoliv, jedno jestli chleba, mléko, lednička nebo pračka, a především maso (nebo taky pomeranče), tak to během pár chvil zmizelo. Na uvedených předchozích i následujících vymoženostech pracujícího lidu měla absolutní zásluhu slavná komunistická strana – o její záslužnosti a nezpochybnitelné autoritě svědčí výsledky všech socialisticko-demokratických voleb od r. 1948 po 1988, kdy pokaždé získala 98,9 – 99,8 % hlasů.

Ta přesto nikdy nezpychla, a společně s ostatními stranami (vzhledem k jejich bezvýznamným volebním výsledkům) tvořila jednu vzájemně spolupracující komunitu, zvanou Národní fronta – NF. Ta spolupráce spočívala především v tom, že v každé z těch ostatních stran (Socialistická a Lidová) působili nezištně političtí odborníci a instruktoři, vychovaní a pověření komunistickou stranou, profesionálně sdružení v instituci StB. (Přestože ty dvě strany zdaleka nemohly konkurovat té vedoucí, tak je ta komunistická brala natolik vážně, že v nich působilo víc STBáků, než měly členů.)

O bydlení taky nikdo nemusel mít starost; každý v té době někde nebo u někoho bydlel, anebo byl v pořadníku na bydlení (někdy víc jak 10 let). (Já jsem také neměl problém s bydlením – když jsem se oženil, tak jsme automaticky obsadili volný pokoj u rodičů manželky. A když se moji rodiče nevrátili z návštěvy Německa, tak jsme se nastěhovali do jejich bytu, ve kterém jsem byl stále přihlášen.)

Kdo byl na nějakém strategickém a odpovědném postu, např. příslušník ozbrojených složek, dostatečně vysoko postavený funkcionář, ale i horník nebo hutník, ten dostal bydlení hned jak nastoupil. Ten kdo musel čekat, mohl si krátit čas čekání na bydlení svépomocnou výstavbou po šichtě v práci.

Pracující měl zajištěnou pracovní dobu minimálně 48 hodin týdně, často s možností pracovat 12 i víc hodin denně, nebo taky v neděli. (Asi od r. 1960 se týdenní pracovní doba, k lítosti pracujících, populisticky zkrátila na 46 hodin (v sobotu se makalo pouhých 6 hodin), ale komu to nestačilo, mohl i déle). A asi od 1966 byly zavedeny „volné soboty“, opět s možností vyžít se v práci i o těch sobotách. Po r.1969 byly oblíbené tzv. „národní směny“ o těch volných sobotách, po vzoru sovětských „subotniků“.

O tom jak strana pečovala o blaho pracujícího lidu svědčí také to, že každý pracující měl nárok na dovolenou od dvou po čtyři týdny ročně. Tu dovolenou mohl trávit podle libosti, třeba stavbou vlastního domu nebo chaty, ale také mohl využít nějakého rekreačního zařízení (pokud se tam pro něj našlo volné místo). V těch odborových rekreačních centrech se rozhodně nudit nemusel – rána obvykle začínala osvěžující rozcvičkou, den se trávil sportem anebo brigádou při sklizni obilí.

Lidé tehdy měli k sobě daleko blíž než v současnosti – každé ráno se mohli navzájem setkávat, vzájemně komunikovat a utužovat vztahy, a to ve frontě na mléko a rohlíky, odpoledne pak na chleba, v sobotu na maso, v sezóně dovolených ve frontě na „výjezdní doložku“ k cestovnímu pasu do Jugoslávie (pokud měli to štěstí, že se jim podařilo předtím úspěšně vystát frontu na ten cestovní pas)…

(Kdekdo poukazuje na fronty na pomeranče nebo na banány, jenomže tato příležitost ke vzájemné komunikaci se vyskytovala jen jednou za dlouhý čas.) Tuto formu vzájemné komunikace vylepšil vynález samoobsluhy – to se lidé setkávali hned dvakrát při jedné návštěvě: poprvé ve frontě na nákupní košíky, a podruhé ve frontě před pokladnou.

Také se konaly charitativní akce prostřednictvím „sbírek solidarity“ ve prospěch třeba vykořisťovaných horníků v Británii (kteří měli asi desetkrát větší plat než horníci naši, ale poněvadž neustále stávkovali za ještě vyšší a ještě spravedlivější plat, tak žádný nedostávali), nebo ve prospěch bojovníků proti kolonialismu (kteří se pak po osvobození z „koloniálního jha“, zbraněmi pořízenými ze sbírky vraždili navzájem).

Když člověk byl, anebo se stal příslušníkem vládnoucí, dělnické třídy (ani ne tak skutečné, nýbrž té „virtuální“ – funkcionáři KSČ), měl zajištěno přednostní právo na vzdělání pro své potomky, čehož jsme svědky nyní, když nám vládnou takto vzdělaní potomci té předchozí vládnoucí třídy. Vysoké školství mělo v té době úžasnou úroveň, o jaké se školám na západě mohlo jenom zdát, a kterou nám závidějí dodnes – kam se však poděly ty „základní pilíře vzdělanosti“, jakými byly „Dějiny dělnického hnutí“, „Politická ekonomie“, „Základy Marxismu-Leninismu“, „Vědecký komunismus“? Co teď můžeme chtít po mladých magistrech, inženýrech, doktorech, kterým od r.1990 tyto předměty odpadly ze státnic?

Také o žáky nižších stupňů bylo náležitě pečováno: poslední týdny prázdnin byly každým rokem organizovány formou chmelových, a první týdny školního roku formou bramborových brigád. – To mělo navíc výchovný vliv: žáci poznali, co znamená makat na poli, a naučili se vážit si práce… (A získali tak pádnou motivaci pro učení se.)

Pro objektivitu se musím zmínit také o zdravotnictví: když jsem dostal horečku, nešel jsem já k doktorovi, ten doktor přijel ke mně! (Jen jej musel někdo přivolat telefonem, což bylo ve městě jednoduché – k nejbližší telefonní budce to nebylo víc než 1 km. Horší to bylo na vesnici – tam byl telefon zpravidla jen u předsedy MNV, JZD, nebo v hospodě. (Tenhleten okrajový nedostatek v telekomunikačním systému byl bohatě vynahrazen bezchybně fungující sítí rušiček podvratných vysílačů Rádio svobodná Evropa a Hlas Ameriky). – To je, přiznávám, trochu od věci…)

Když objektivita, tak objektivita: to že lékař jezdil za pacientem i v jiných případech než bylo vyplnění úmrtního listu, byl zřejmě „přežitek“ z doby před 2.WW. Stejně tak většina lékařů-praktiků v té době vystudovala před válkou. Mladí, pováleční lékaři, zpravidla odborně „zráli“ v nemocnicích, a tak když například poslal starý praktik do špitálu pacienta s diagnózou „zánět srdce“, mladí odborníci řekli „co nás bude starej felčar poučovat“, a začali pacienta léčit na revmatismus; po půlroce léčení nebylo po revmatismu památky, pacient umřel na zánět srdce.

A o zdravotnictví nakonec: v té době, kdy při vzpomínce na ni mnohým pamětníků ukápne slzička dojetí, vystudovali ti nejznámější, nejkvalifikovanější, nejerudovanější (a já nevím co ještě nej…) doktoři, jako slovutní MUDr. Macek, Julínek, Heger, Bém, Svoboda, Sobotka (ODS), Rath, Dryml, a řada dalších „doktorů“, kteří dělají nebo dělali oslňující politickou kariéru (a ke kterým bych si nešel nechat ošetřit ani podebranej palec…). …Takže: Zlatý komunisti!!!

Rok 1979, maminka má šaty šité mou babičkou, je jí 21 let a taťkovi 23. Představa svatby v 21 mě jímá hrůza. Přesto jsem došla sama k tomu, že mít děti v ranějším věku je mnohem prozřetelnější vzhledem k energii a vitalitě…Já porodila Verunku skoro v 28 letech a za pozdější porod sklízím teď ovoce…

Mamka s babičkou byly vždy velké parádnice. Oblečení té doby je ale dělalo vizuálně starší. Mamce je tady sotva 17 a babičce 39 (skoro jako teď mně).