Hypersenzitivita jako dar

Hypersenzitivita (HSP) neznamená přecitlivělost.

Být hypersenzitivní znamená, že je člověk vysoce citlivý a vnímavý k různým věcem, podnětům, počasí, lidem, zvířatům, událostem, místům. Není to přechodný stav jako je tomu u přecitlivělosti, která trvá jen nějakou dobu a může se změnit. Hypersenzitivního člověka nikdy nezměníte, je to jeho charakteristika, se kterou se již narodil. Určitě jste se v životě setkali nebo alespoň slyšeli o lidech, co cítí z lidí energie, dokáží komunikovat se zvířaty, nebo nárazově cítí tak silný šestý smysl – intuici, že ještě než se to stane, tak to ví.

Více o hypersenzitivitě mluví Alena Wehle, která pořádá k citlivosti i zážitkové semináře.

Vždy jsem byla jiná. Jak často doteď lidi říkají „příliš hodná“. S darem silné intuice, vždy v pravý čas. Zrovna nedávno jsem vyprávěla mamce svůj zážitek, když mi bylo 16 a měli jsme na táboře 1 noc přespat pod širákem někde mimo tábor. Ve 3 ráno jsem se cuknutím vzbudila a slyšela jasně slova hlavního vedoucího, že se máme hned sbalit a vrátit se do tábora. Asi dalších 5 jsem vzbudila a řekla jim, co jsem slyšela. ANI JEDEN neřekl půl slova, nikdo neremcal, nikdo nepochyboval. Rychle jsme se sbalili a šli si ještě lehnout do tepla zděné budovy, místo do stanů s podsadou.

Psal se rok 1997, kdy začaly mega povodně…🌊🌊🌊 Další 3 skupiny kamarádů přišly až za několik hodin komplet durch a zničení, protože hned co jsme dorazili do tábora, začalo lít jak nikdy a lilo takhle dalších několik dní…🌧🌧🌧 Určitě vám utkvěla v paměti obec Troubky, která se stala symbolem síly a zkázy povodní. Tragická úmrtí v této obci se vepsaly do srdcí snad všech. Dost děcek se mě pak ptalo, jak jsem to mohla vědět, jestli se mi to někdy už takhle stalo apod. Pravdou je, že na tuto citlivost byli doma zvyklí od mého útlého dětství. Mamka to s úžasem pozorovala a dodnes si má „volání z hůry“ pamatuje líp jak já.

Až teď, když se o toto téma více zajímám, jsem se dozvěděla, že nejvyšší citlivosti dosahuje člověk v dětství. Proto taky dost zjevení a vnuknutí se stalo právě dětem nebo nezletilým. Jejich komunikační kanály jsou zatím nezanesené. Můžu jmenovat třeba Johanku z Arku, kterou jsem si vybrala za patronku u biřmování, sv. Bernardetu z Lourdes, mučednice sv. Lucii a sv. Agátu nebo novodobější zjevení panny Marie dětem v Medžugorii (v Bosně a Hercegovině, asi 25 km od Mostaru).

„Než svaté Lucii nakonec prokláli krk mečem, předpověděla pád císaře Diokleciána a povolení křesťanské víry. Dioklecián do roka padl a o devět let později císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství.

Později byla sv. Lucie prohlášena patronkou města Syrakus. Přesně tak, jak jí ve snu pro Luciinu velkou víru předpověděla sv. Agáta.

sv. Lucie – symbol vypíchlé oči

sv. Agáta – uřezané prsy

Od svých 13 let slýchala Johanka, podle své výpovědi, hlasy a měla vidění, v nichž se jí zjevovali andělé a světci, především archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta. Johanka se k nim modlila za záchranu Francie, neboť žoldnéřská anglická vojska drancovala a vypalovala její rodný kraj a nezadržitelně se blížila k Orleánsu (1429). Údajné hlasy světců jí prý sdělily, že byla Bohem vyvolena osvobodit Francii, a archanděl Michael ji nabádal, aby na sebe vzala mužský šat a osvobodila Orléans. Inspirovaná těmito hlasy a díky síle své vlastní osobnosti, víře v Boha a přesvědčení ve své poslání vystoupila veřejně se svými úmysly.“(zdroj: Wikipedie)

Johanka byla drobounká dívka, měřila jen 158 cm. Těžko si dnes dokážeme představit 16 letou dívku, která by se oblékla do těžké zbroje a velela armádě zkušených mužů. Středověká zbroj mohla v té době vážit mezi 15-40kg. Z historických pramenů je doloženo, že samozřejmě budoucí král ji nevěřil, několikrát ji odmítl přijmout a vyslechnout si ji, s jakým poselstvím že to přichází. Kdo by věřil obyčejné selské dívce, která neumí číst ani psát? Umíte si představit, jaký výjev tato scéna musela mít, když ji konečně s její družinou přeci jen na svém dvoře přijal? A náležitě si ji dauphin vyzkoušel? Místo sebe posadil na své křeslo někoho jiného. Johanka tuto lest ale prohlédla a v davu dvořanů skutečného dauphina, královského následovníka, poznala.

Svatá Jana z Arku stála včele francouzské armády během 30. leté války, měřila 158 cm a bylo jí jen 16. let.

Zatímco kamarádi, co mě dobře znali a hlavně byli věřící, by si nikdy nedovolili mě za tuto schopnost urážet. Lidé, co ale v Boha nevěří nebo jsou k těmto nevysvětlitelným „věcem“ skeptičtí, budou vždy jako nevěřící Tomášové. Když sami neuvidí, neuvěří. Tyto schopnosti se mi zase zesílily po období, když jsem vstala ze dna depresí a řekla životu velké ANO, zabojovala a vstala z popela jako bájný Fénix. Začala ke mně chodit různá jasná volání, zadání, úkoly. Těžko se to popisuje. Tak silná nutkání a neklid v těle. Tak silná intuice, kdy jsem to nemohla vydržet a nechat to jen tak být. Dokud jsem to nezrealizovala, neměla jsem klid.

Někdy to byla varování, že se někomu něco stane, někdy to bylo přesné zadání otázek do článku, koho mám ke článkům oslovit a proč. Zda má něco smysl nebo ne. Různé nápady, vhledy a vize, jak vyřešit různé situace… Nikdy nad tím moc nepřemýšlím, vždy začnu jednat, přesně podle toho, jak to cítím. V tu chvíli jsem tomu tak propadlá a přesně vím, co mám dělat, že nepochybuji a rovnou to realizuji. Pak toto vedení pomine a já se s úžasem dívám, co jsem dokázala vytvořit, cítit a těžko se mi tomu už věří, protože už nejsem v tom jasném flow.

Zaujalo mě, jak řekl Miroslav Donutil k seriálu Záhadné případy, u kterých spolupracovali i s nejznámějším psychotronikem v ČR Jaroslavem Drábkem: „Už mám sám zkušenost, že mezi nebem a zemí něco je, takže to nemohu popírat.“

A tak to mám i já. O existenci Boží a andělské síly nemám pochyb. Tak jako je nemám směrem k čirému zlu, černé magii, exorcismu a různým posedlostem, deviacím od ďábla. Nemůžu a ani nechci toto popírat. To, co jsem viděla, slyšela nebo cítila, nebyla iluze ani halucinace.

Až do úplně přesných detailů poselství budoucnosti nikdy nechodí, přesto se nikdy nemýlí. V roce 2019 jsem díky své silné intuici zachránila život mé milované mamince. Když jsme jeli na výstavu Titaniku, tak silně mě to k ní volalo, že jsem si prosadila, abychom se k našim po cestě stavili. Kromě mě, si nikdo ničeho divného na ní nevšiml (můj manžel, taťka, ani naše dcery). Ptala jsem se jí, zda je v pořádku? Zpětně jsem jí to popisovala, že sice tělo měla úplně v klidu, ale oči jí zvláštně lítaly zleva doprava. Stejně mi její ujišťování nedalo. Ještě z auta jsem volala svému bratrovi-dvojčeti, že mamce něco je a že to není dobrý, ať jí zkusí zavolat. Udělal to. Už po telefonu věděl, že je zle, rychle dojel a zavolal jí záchranku. Byla pak týden na JIP v nemocnici, při odvozu do nemocnice jí tak rychle bilo srdce, že z toho záchranáři byli až zaskočení.

Mívám ale i okna do minulosti. Situace, které se opravdu staly a nejedná se o sny. Sen z roku 2024: Stojím v nějakém jiném městě na zeleném trávníku, kousek od nějaké řeky, je tam cesta kolem vody, stojím opodál a vidím mně známou chlapskou postavu, jak přichází k nějaké krásné drobné blondýnce s pěknými dlouhými vlasy, velmi dobře o sebe pečující, „vystylované a velmi sexy“. Cítím z obou energie, i co si říkají. Stále nevím, kdo je ta žena. Slyším muže, jak říká: “Dej mi prosím ještě šanci, postarám se o vás dobře o obě dvě. Tvou dceru vychovám jako vlastní. Vrať se ke mně, budu dobrý táta, vždy jsi pro mě byla jen ta jediná, nejlepší.“ Tato žena striktně odmítá, cítím z ní velkou bolest ze zklamání a ublížení. Dle pokory, jakou muž vyvíjí, cítím, že ji musel hodně ublížit, ponížit. Dle všeho nevěrou. Je mi jí tak líto. A i vlastně jeho, že dokázal kvůli svému nenasytnému sexuálnímu pudu ztratit takovou ženu, „Pro pár nocí touhy, podved jsem všechno, o čem doma si sníš…“ jak z písničky Podvod od Honzy Nedvěda. Z těchto indicií mi dochází, že je to jeho bývala žena, která má dítě s jiným. Jak mi tvrdil, že ho s ním už těhotná opustila, když byl ještě na misi. I mně lhal, snad ve všem. Stále nerozumím tomu PROČ? Svou karmu už ale žije plno let, už nikdy nebude mít to, co chce = svou milovanou nádhernou ženu zpět, kterou by mu záviděl každý chlap.

Trvalo dlouho než jsem tuto vlastnost přijala. Když vás totiž někdo nezná, můžete se stát jednoduchým terčem posměchu nebo urážek. Někteří lidé vás bez mrknutí oka odepíší nebo hodí přes palubu, jen tak, když se jim zrovna zachce. Bez vysvětlení. Za zády vás pomlouvají. Kolikrát to ještě zažiji? Ale díky za ně, díky nim si o to vážím těch pravých přátel, kteří tu pro mě jsou, i když se nedaří. I když i na posranýho záchod spadne.

„Chci a budu v sobě vždy živit jen toho dobrého vlka.“🐺 Nechci být jako někteří, lhostejná, zlá, bez citu. Poslání, které tu mám, dává mému životu smysl. Pro tyto schopnosti tu jsem. Jak mi  říká často jeden můj velmi dobrý přítel: „Šáriňos, ty jseš taková Samaritánka.“ 🙂

Pokud bych měla být tedy někým nazývaná NeNormální, blázen nebo šílená pro tyto vlastnosti a schopnosti. Tak už je mi to upřímně jedno. Od malička mám tuto schopnost a bohužel/bohudík poselství mezi nebem a zemí se vždy vyplnila…🌠🌌 👌🙏😇🥰

Postupně budu své zážitky dopisovat…

„Blahoslavení ti, co neviděli, a přesto uvěřili.“