S.O.S , drtí mě panické ataky a úzkosti. Co stojí za jejich aktivací v takové míře?

STRES – OBAVY – STRACH
SELHÁNÍ – ODPADNUTÍ – SAMOTA

❤ přeměnit na pozitiva 

SÍLA – ODHODLÁNÍ – SEBEVĚDOMÍ
SEBEPOZNÁNÍ – ODVAHA – SEBELÁSKA

Tento článek si píši jako děsivou zpověď toho, čím jsem si prošla a jak otřesně jsem se cítila. Píši si to proto, abych na to nikdy nezapomněla a abych toto období neměla tendenci vytěsnit a dělat, že nebylo. Abych po čase celou situaci nezlehčovala. A taky abych pomohla dalším, co se ocitli na úplném dně a v temnotě jako já… Za sdílení tohoto mého trápení patří velké díky mé kamarádce Štefce, která mě přesvědčila, že by tento článek mohl pomoci hodně lidem.

Touto cestou děkuji i svým dcerám, které to se mnou neměly jednoduché a za to, že mě držely a snažily se mě rozptylovat, chodit ven, i vydupat  pořízení štěňátka, které by mi taky mohlo pomoct se z těch sraček dostat.

Nevím, odkud přesně začít. Na začátek by se hodilo říci, co se vlastně stalo. Po enormní psychické zátěži na jaře 2020 v karanténě se ve mně cosi zlomilo, porouchalo. Po 3 měsících doma na home office zároveň s oběma dcerami, co se musely poprat s distanční výukou doma, byl nadlidský výkon pro nás všechny. Ponorka je slabé slovo. Multitasking jednoduše můj mozek nedal.

Byla jsem ale ve zkušební době v nové práci, takže nějaký šprajc, že pracovat nebudu, protože ve stejný čas dělám učitelku a kuchařku, se jednoduše nehodilo. Ale neustálý neklid na práci ve mně aktivoval stresovou poruchu. Pak už jsem byla na holky jak vzteklej pes. Jakékoliv vyrušení z práce, mě uvrhávalo do hrozných stavů. Každé zabrání za kliku, rušení u porad přes WhatsApp, nebo hádání holek mě přivádělo k šílenství. Výjezdy na kole do přírody, ani vybíhání do zahrady a fyzické vybití nepomáhaly…

Myslela jsem si, že se z toho dostanu odpočinkem, pobytem v přírodě, meditacemi i alternativními metodami, ale mýlila jsem se. Už to na tak rozjetý stres nestačilo.

Byla jsem na dně svých sil už po jednom měsíci. Ve škole to ještě paní učitelky neměly pořádně vychytané a všichni jsme se učili za chodu. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem musela hlídat úkoly na několika místech. Zároveň má nová pozice správce sociálních sítí na Univerzitě obrany začala zasévat také svůj podíl na pořádné frustraci. Každý den 2 porady přes whatsapp, stále hlídat komentáře a reakce frustrovaných fanoušků z toho, že jsou najednou uvěznění doma. Plno lidí si prostě léčilo své komplexy skrz sociální sítě.

Musím napsat, že k armádě a vojákům vzhlížím s opravdu velkou úctou, obdivem a respektem, proto jsem začala těžko snášet, jakékoliv mé pochybení, byť se jednalo o slovíčko. Začalo se stávat, že někteří vyloženě čekali, až někde udělám chybu, nebo se jen netrefím z těch 9 tis. lidí do vkusu a spustilo to lavinu nevole. Vše se střádalo v těle. V květnu už jsem věděla, že je zle, že se mi v hlavě prostě něco stalo. Najednou jsem začala být apatická a začala ,,flákat“ hlídání termínů holek do školy a dělala jen nejnutnější povinnosti. Tělo prostě řeklo jasně STOP, že už jedu příliš dlouho na jeho dluh!

Naivní ode mě bylo si myslet, že se v červnu po návratu na pracoviště do kolektivu vše zlepší a já se z toho vlastními silami dostanu. Vzpomínám si, jak mi šéf v práci řekl, že vypadám nějak jinak. To samé mi dost často říkala i kolegyně. Ze začátku jsem to nechápala, vše jsem pochopila až později… Můj syndrom neklidu na práci se prohluboval. Kolegyni jsem se moc krát omlouvala, že se nemohu soustředit na práci, když telefonuje, prostě jsem to nedávala. Vlastně jsem se jí o svém problému zmínila už v karanténě, že až se vrátím do kanceláře, asi nebudu dobrý společník. Měla jsem pravdu.

Byla jsem věčně pod tlakem a vystresovaná, že nemám klid na práci. V očích se mi zračil strach a obavy, s čím se budu muset zase porvat a kolik na to budu mít času. Příspěvky jsem psala nekonečně dlouho, pořád je kontrolovala, tunila k dokonalosti, snažila se najít nějaký chlup, za který bych to mohla zase  schytat… Skoro pokaždé se našel někdo, kdo hodil humus komentář. A i když to zřejmě byli zhrzení studenti, či uchazeči, co se na školu nedostali, nebo nespokojení vojáci, ve mně to začalo vyvolávat zmar, zbytečnost a najednou mi ta práce přestala dávat smysl a naplnění.

Slavnostní vyřazení absolventů s přeletem stíhaček – Kasárna Šumavská (kvůli covidu nebylo na nám. Svobody)

V panické hrůze jsem otevírala sociální sítě i o víkendu a dovolené, aby se náhodou někde zase neurodil nějaký hrozný komentář. Aby mi někde něco neuteklo. Můj mozek pracoval vlastně pořád. Při postupném zhoršování mého stavu mi toho začalo utíkat až příliš mnoho. Byla jsem čím dál víc vyčerpaná, dělala více chyb, víc nestíhala, urejpané komentáře nabíraly na síle a já se točila pořád v jednom hrozném kolečku chyb, reakcí a frustrace.  Propadla jsem syndromu FoMO (Fear of missing out).

V té době mi vlastně nedával smysl život obecně. Začala mě pohlcovat temnota. Od jara jsem pořádně nespala, budila se nočními můrami s vojenskou tématikou (střílení, výbuchy, křičení vojáků – buzení hrůzou, že kvůli mé špatné koordinaci umírají lidé), spala jsem jen pár hodin denně. Z práce rychle domů, jezdila jsem ráno v 6 a vracela se 17:30. Byla jsem nepopsatelně vyšťavená. Přidalo se nechutenství a návaly na zvracení. O obrovském tlaku na hrudi ani nemluvím. Vzpomínám si, jak jsem o víkendu dokázala prospat celé dopoledne, nebo vytuhnout jak pytel po obědě.

Stále jsem ale doufala, že to o dovolené vše napravím, zrelaxuju se a budu zase jako dřív. Holka, co miluje společnost, směje se a je až dětsky do všeho zapálená.:-)

Ne, tam to bouchlo úplně. Nervy povolily a všechny uvězněné emoce musely ven. Neřízené záchvaty pláče, kdekoliv a kdykoliv, i když bylo nádherné počasí. Hrozné depresivní nálady s pocity bezcennosti a myšlenkami na to, že by bylo lepší, kdybych nebyla. Že jsem na nic a že má obětavá povaha, kdy jdu do všeho naplno, je jen na obtíž. Do všeho dávám příliš svého nadšení a odhodlání, na všem mi moc záleží. To mě doslova zničilo. Má honba za dokonalostí ve všem… Moje sebepohánění a bičování k co nejlepším výkonům. Doma, v práci, všude…

Kolikrát už jsem v zaměstnáních slyšela:,,Jseš příliš zodpovědná, moc si to bereš, jseš příliš obětavá, jseš až moc snaživá, proč to tak prožíváš? Doma:“Jseš až moc hodná a poctivá, a to se v dnešní době bohužel nenosí, v dnešní době tohle znamená, že jseš pěkně blbá a naivní.“ Vždy jsem se do všeho vrhala s maximálním nasazením, ale i očekáváním. Je pravda, že jsem tak nějak očekávala, že má ,,nadstandardní práce a práce navíc“ bude jednou ohodnocena jak uznáním, tak finančně. Když to tak vezmu v každém z mých zaměstnání to mělo vždy podobný scénář. 🙁

Další divné anomálie nenechaly na sebe dlouho čekat. Najednou jsem začala odsouvat setkání s kamarádkami, rodinou, neměla zájem o akce. Pokud jsem na nějakou šla, nebylo mi tam mezi tolika lidmi dobře. V obchodech se mi dělalo zle, u řízení auta jsem se potila jak u maturity. V jídelně plné lidí mi bylo tak zle, že jsem myslela, že se adrenalinem vystřelím až na měsíc. Vzpomínám si, jak jsem jeden den obědvala s kolegy v plné jídelně vojáků, i u jídla jsem si pořád poklepávala nervózně rukou, houpala nohama, srdce mi bilo jak o závod, pořádně jsem nic nesnědla, bylo to k zbláznění! Pořád mi to nedocházelo.

Někde hluboko jsem ale věděla, že musím stůj co stůj vyhledat odbornou pomoc, že tohle už je přes čáru. Každý den v práci jsem měla panické ataky, které nešly rozdýchat, ani vyběhnutím několika pater, byla jsem v permanentním vybuzeném stavu, jako bych měla bojovat s nepřítelem nebo běžet maraton. Líp to ani nejde popsat. Skoro vždy jsem zčervenala na krku a obličeji (video) jako bych měla teplotu. Jedna z panických atak mě dokonce zaskočila v momentě, kdy mně kolegové přáli k narozeninám, to prostě nevymyslíte.

Panické ataky bych popsala jako nahromadění enormní množství energie, která není využitá k boji nebo útěku. Tak strašný přetlak a stres, se prostě nedá moc pohodlně vydržet. Někdo má pocit, že umírá a má strach ze smrti. Já ale strach, že u toho umírám, nemám.

Poslední kapka přišla v době, kdy jsem se po letech viděla se svou kamarádkou (tamilský tygřík, o rok mladší spolužačka z gymnázia). Byla krásná jako vždy, i když si za poslední roky prošla opravdu těžkým obdobím. Starala se o manžela, u kterého se rozvinula nemoc motýlích křídel a v hrozných bolestech ji navždy opustil. Aby toho nebylo málo, její maminka už podruhé svádí boj s rakovinou. A já před ní seděla jako trapná zhroucená troska! Která má ale vše, co kdy v životě chtěla, zdravé děti, práci, manžela, dům se zahradou, pomáhající rodiče… A přesto je na dně v depresích a myšlenkami na odchod do rajské zahrady. V životě mi nebylo trapněji před někým, kdo si prochází tak hroznými zkouškami života. A zvládá je! Tekly mi slzy a zlomeně jsem mluvila, jak největší looser. Nedokážu ani popsat, jak hrozně mi bylo.

Kdybych si sama nezažila deprese na vlastní kůži, dodneška nevím, co to pořádně znamená. To samé s panickými atakami. Pokud si to někdo nezažije, nepochopí to. Těžko se od okolí čeká podpora, když sami ani netuší, o čem to je…

V ten den jsem začala jednat, díky této kamarádce jsem dostala kontakt na psycholožku, ke které jsem se objednala v srpnu. Kamarádka je i lékařka, ptala jsem se jí na názor, zda bych měla brát prášky a co si o tom myslí. Řekla mi, ať dám práškům šanci, že se trochu srovnám, nebudu tak reaktivní a hlavně budu moci začít na sobě pracovat. Že pochybuje, že by mě už v takových stavech nějaké byliny dokázaly zklidnit. To samé mi řekla i psycholožka. Stále jsem váhala. Stigmatizace lidí ve společnosti, kteří berou antidepresiva je hrozná a mně zase šlo hlavou, co na to řeknou lidi?! Jakoby to nebylo jedno!

K psycholožce jsem začala chodit od srpna, ale byla to už minuta po 12. Vzpomínám si, jak jsem na prvním sezení byla úplně zrychlená, jak naspídovaná. Postupně se začal odkrývat začarovaný kruh a diagnóza nástupu syndromu vyhoření. Zní to tak jaksi o ničem. Prostě jsem vyčerpala své zdroje a byla s energii na 0, jak fyzicky tak psychicky. Tělo už odmítlo v tomhle stresovém režimu pracovat, a tak mi to fakt nevybíravě dávalo najevo.

Syndrom vyhoření, panické ataky, úzkost

Bylo září a mně jedno ráno bylo jaksi ještě hůř jak vždycky. Ten den se mi v práci udělalo tak špatně, že jsem kolegyni napsala raději číslo na Jirky, kdybych náhodnou nebyla schopná ničeho. Kolegyni to vyděsilo. Nakonec jsem mu zvládla ještě zavolat sama, aby pro mě přijel. Byla jsem úplně mimo, nohy a ruky si dělaly, co chtěly. Hlava úplně vypnula. Nebyla jsem schopná ani pobalit počítač, byla jsem tak zmatená a nemohla konstruktivně myslet. O vyzvednutí obědu nemohla být ani řeč. Tělo to už nedalo, tak se od všeho odpojilo. Později jsem se dozvěděla, že se tomu říká DEREALIZACE nebo DEPERSONALIZACE.

Manžel mě dovezl domů, kde jsem tak tak vyběhla a stihla se na záchodě vyzvracet. Pak jsem na několik dní spala a spala. Jak kdybych byla nemocná, ale klasická nemoc to nebyla. Bylo to totální vyčerpání, odpadnutí, selhání těla i duše. Black out. Vyústění syndromu vyhoření.

K psychiatričce jsem se dostala až v říjnu, smířena a s pokorou, že dám šanci lékům. Byla jsem v tak hrozném stavu, že jsem ani neměla co ztratit. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem se bála zapnout počítač, mobil, podívat se na sociální sítě, byla jsem úplně paralyzovaná. Brečela jsem i několik hodin denně, zvracela, mohla do sebe dostat jen tekutiny. Tak jsem pila takové ty nutri drinky, výživy a kašičky, aby tělo vůbec mělo na čem jet. I když jsem trávila hodně času v přírodě, nepomáhalo to. Někdy se naopak můj stav ještě zhoršil.

KDO NEZAŽIJE, NEPOCHOPÍ, NEZLOBTE SE…

Panické ataky byly na denním pořádku, třeba u vaření, smažení, pečení, převlékání peřin s dcerami, v autě, autobuse, tramvaji, u lékaře, v jakémkoliv obchodě. Několikrát za den. Nevím, jak to popsat, než PSYCHO. Děsila jsem svými stavy rodinu, naše holky měly o mě strach a nevěděly, jak si celé mé chování vysvětlit. A já také ne. Vzpomínám si, jak jsem byla mimo a vystresovaná, když k nám v říjnu přijel brácha a taťka. Má nejbližší rodina, přesto jsem byla úplně nemožná, plná stresu, nepohody a bez úsměvu. Vůbec jsem to nedokázala pochopit a nechápu dodnes. Nedokázala jsem se vůbec zasmát.

panická ataka – červenání v obličeji

Plno mých kamarádek mě držely nad vodou a snažily se mi na dálku pomáhat. Strašně mi pomáhalo se s těmito stavy někomu svěřit a moci to probírat. Holky, moc děkuji. Pamatuji si, jak v hrozných stavech jsem byla, nešlo mi dělat vůbec NIC! Ani se donutit vstát z postele. Jediné přání vždy bylo, aby ten den co nejrychleji byl za mnou. To, co mě vždy bavilo a drželo nad vodou, nepomáhalo. Už mi nešlo napsat ani ň na blog, ani krátký článek. Nedělalo mi radost vůbec nic! Stydím se dodnes za to, že i blízkost mých milovaných holek mi nepomáhala.

100x jsem si mohla říkat, buď pozitivní, dělej, co tě baví, běž ven, cvič, tancuj, zpívej. NIC NEŠLO!

Proto vás moc prosím, pokud se tohle stane někomu ve vašem okolí, v rodině, v práci, pokud jste si tohle nikdy neprožili, těžko to pochopíte, hlavně prosím nesuďte. Neříkejte žádná vaše moudra, protože věřte, tohle chce takový člověk slyšet ze všeho nejmíň. A hlavně v těch těžkých stavech ovládat něco vůli fakt vůbec nejde.:-(

Co prosím neříkejte někomu s depresí či těžkou úzkostí: 

Myslete pozitivně, jak můžete takhle negativně uvažovat? Neuzavírej se před světem. Be happy! Hlavně klid, když nejde o život, nejde o nic. Taková mladá a takové problémy?

Dodnes pátrám po příčinách, proč se mi to stále děje. Ono totiž po měsíci braní léků, najednou úzkosti i panické ataky ustaly a já cítila neskonalou úlevu a mohla jsem se po dlouhé době nadechnout, najíst, vyspat a začít na sobě pracovat. Byla to euforie plná vděku. V té době jsem taky po dlouhé době zkusila vložit příspěvek na sociální sítě a zkoušela, co to se mnou udělá. Někdy to spustilo ataku a někdy taky ne. Zkouším to dodnes, stále je to ruská ruleta.

Hned jak to šlo, zkusila jsem si vzít radu od kamarádky Renči k srdci a opravdu zatla zuby a přes odpor začala znovu pátrat, co by můj život zase zbarvil barvami. Co mě vždycky bavilo, k čemu bych se zase mohla vrátit a rozvíjet. A i když jsem opravdu na začátku necítila vůbec žádné volání srdce, vše bylo jaksi z donucení: např. malování, které jsem kdysi milovala, focení krajinek a detailů, stříhání videí, psaní, cizí jazyky, geografie a geologie. Zkusila jsem začít u cvičení, protože opravdu pomáhá u úzkostí. Byl to boj a neměla jsem vůli. Ale jednou na mě tak zase vyskočila reklama energické Jaany z Ameriky (Figure 8) a ve mně to konečně zarezonovalo. Tyto reklamy mě totiž masírovaly už od jara.:-)

A já se odhodlala a koupila její cvičební program a nechala si zaslat i DVD, abych si ji mohla pouštět i na televizi nebo stáhnout do mobilu. Začala jsem každý den na 10 minutách a věřte nebo ne, stal se z toho můj návyk, který dnes už nevynechám. Dnes už jsem na 30 minutách za den a jsem za to vděčná. Skloubila jsem tak tím 3 záliby, které mě kdysi bavily: cizí jazyk, latinskoamerické tance, kolektivní cvičení s nadšenou inspirující instruktorkou.

Když jsem si dokázala vypěstovat návyk JÁ, dokážete to i VY.

Postupně jsem si v listopadu začala pořizovat různé knížky, kurzy k rozvoji, meditace i učebnice zeměpisu, biologie a dějepisu. Byla jsem odhodlaná čelit této zákeřné potvoře a nepolevit. Byl to boj s mým já, nebudu dělat že ne. A je dodnes. Bohužel tehdejší léky přestaly stačit a o Vánocích udeřily úzkosti s panickými atakami znovu. A tak není cesta MHD, autem nebo nakupování bez nějaké výživné ataky. Dobře mě to drtí. Ale již s tím nebojuji, přijímám to a jen doufám, že se to jednou zlomí.

Věnovat se něčemu, co vás baví, najít své zdroje dobíjení…

Není se čemu divit, už nejsem dvacítka, ale brzy „řvoucí 40ka“. Už jednou jsem takové TYTYTY od života dostala, jenže jsem se z toho celkem rychle otřepala a vůbec mě nenapadlo, že by se mi to zase někdy mohlo takhle zvrtnout. Bylo to v době, kdy jsem se po mateřské vracela do práce, do toho jsme rekonstruovali starý dům a pak se stěhovali. V práci jsem toho měla zrovna hodně, měla jsem na starost organizaci  velké akce a její propagaci (v MZK a Mendelu). Z práce jsem musela vybíhat na minutu, abych vůbec stihla vyzvednout holky ze školky. Holky byly ještě dost malé a období to bylo dost náročné. Nekonečný hoňák a stres. (Článek – Kdy se z vás stane matka fúrie…)

V práci jsem si jednou vyslechla, že se ze všeho hned hroutím… NE ZE VŠEHO, ale když je toho na mě až příliš. Kdy moje tělo už neví, jak mi říct: ,,Už uber sakra!“ a hodí mi nějakou zdravotní chuťovku na vzpamatování. Dnes už se na vše dívám jinak, zvládala jsem tolik věcí, od rekonstrukce domu, domácnost, práci a ještě být akční a dělat plno věcí navíc, co by jiní nedělali… Takže se ptám, kdo by se vlastně na mém místě nehroutil? Mé kamarádky, kolegyně, neměly ani polovinu povinností co já…

Jednu noc, když byl Jirka na čekané v lese, jsem prodělala asi svůj první epileptický záchvat. Ještě týden potom mně bolely svaly, jak mi ztuhly. Stále jsem polykala a nemohla pořádně polknout. Doktoři mi tvrdili, že epileptický záchvat si člověk nemůže pamatovat, ale časem se ukázalo, že naše Verča měla epileptické záchvaty při vědomí.

Článek, jak se Verči aktivovala dětská epilepsie.

Opět o Vánocích, kdy z člověka na nějaký čas opadne to napětí shonu povinností to bouchlo a já zažila poprvé svůj panický záchvat = panickou ataku. Třepala jsem se Jirkovi v náručí, schoulená do klubíčka, srdce mi bušilo jak o závod, totální paralýza, strach ze všeho a vlastně z ničeho, nepopsatelný stres, hučení v uchu, zimnice, křeče v rukách. Nebralo to konce, i když to mohlo trvat třeba pár minut.

Další záchvat se mi stal při obědě na 2. magistrátní budově, najednou jsem seděla u jídla, nemohla pořádně dýchat, jakoby to byla nějaká má poslední hodinka. Největší blbost, kterou jsem mohla udělat bylo zhluboka dýchat, to se stav ještě zhoršil a přidaly se křeče. Volala jsem tehdy Jirkovi, kde máme jaká hesla k účtům. Jako bych se už neměla vrátit domů. Neměla jsem ani tak strach o sebe jako spíš o to, že rodina nebude vědět, kde co je. Dnes už znám různé techniky, jak se s atakou vypořádat a co hlavně nedělat.

Prošla jsem si kolečko na neurologii, od magnetické rezonance, test na tetanii, EEG, spánkovou deprivaci, orl. Závěr: porucha vigility (porucha spánkového režimu, denní únava), tetanický syndrom (náchylnost ke křečím), přetížení organismu stresem. Předepsaly mi hořčík proti křečím a doporučily zavést čas na relaxaci a pro sebe. Začala jsem chodit na jógu, cvičit pilates, zumbu a srovnala jsem se.

Časem jsem se rozhodla odejít z magistrátu a zkusit něco jiného, protože jedním ze stresorů bylo i to, že naše dcery byly dost často nemocné, babičky byly ještě pracující a já byla dost často na OČR, i 3 týdny. Nejdřív to chytla jedna, potom druhá a zpravidla i já! To nebylo příjemné ani pro mě ani pro kolegyně v práci. Naděje ve mně svitla zabrousit do světa online marketingu, a tím si tak zajistit i práci z domova, když by holky zase lehly.

Myšlenka a nápad to sice špatný nebyl, ale v reálu se to ukázalo jako největší CHYBA, co jsem mohla udělat. Po absolvování několika týdnů podrobného školení online (PPC, Facebook, Instagram, Google Ads, Sklik atd.) se mi podařilo dostat do jedné marketingové internetové agentury. Home office byl sice možný, ale ne moc vítaný. Měla jsem na starosti několik profilů firem na Facebooku i Instagramu. Už tehdy jsem pocítila zase varovné signály, že se tělu něco nelíbí. Projevovalo se to náhlými únavami, kdy jsem si musela vzít SICK day a v ten den jen ležet a nezapínat počítač ani mobil, jak měl můj mozek přebráno.

Dávala jsem zase do práce své maximum a nadšení. Spokojenost prý se mnou byla veliká, přesto plat byl tak směšný, že jsem se dostávala s výdaji do mínusu. Frustrace z toho, že nenašetříme pro holky ani na dovolenou, nebo vůbec to, že jedeme na doraz při splácení půjčky, mě dostávalo do hrozných stavů. Dodnes mi jde hlavou jen to, že jsem za takový plat neměla vůbec nastoupit, nebo hlavně nic neočekávat. Byla to tvrdá škola. Měla jsem být víc asertivní a hned na začátku si vše vyříkat a mít jasno. Ne se pak doprošovat o navyšování platu, až už jsem byla rozložená zklamáním na molekuly.

Už tehdy mi mělo dojít, že je online svět pro mou povahu past a zkáza. Že nedokážu nikdy vypnout a nechat plavat komentáře, recenze, zprávy, že tak pracuji vlastně pořád. Jednou na mě ale úplně náhodně vyskočil inzerát Univerzity obrany a mně to nedalo. Znalosti sociálních sítí jsem měla vycepováním z agentury na vysoké úrovni, tak nebylo čeho se bát. Alespoň tak jsem to na začátku viděla. To, že neznám vůbec univerzitní svět, hlavně ten vojenský, se ukázalo jako zásadní. Sociální sítě a zmařená snaha a práce mě totálně zničila.

Syndrom vyhoření příznaky: apatie, nespavost, neklid, úzkost, panické ataky, deprese, depresivní epizody, agorafobie, nechutenství, návaly na zvracení, odpor vstávat do práce, pláč, vztek, podrážděnost, stres, strach, obavy, únava, vyčerpání, skleslost, znechucení životem, demotivace, otrávenost, odpor k povinnostem, černé myšlenky, negativita

A TAK JSEM SE OCITLA NA ÚPLNÉM DNĚ a BYLO NUTNÉ KOMPLETNĚ PŘEVRÁTIT SVŮJ ŽIVOT NARUBY A NĚCO V NĚM OPRAVIT…

1. být vděčná za to, že vůbec za den něco stihnu a nepeskovat se za to, co jsem nestihla
2. nebazírovat na dokonalosti
3. nejet na 120 %, ostatním lidem dávat až z nadbytku
4. myslet i na sebe a poslouchat své tělo a jeho signály
5. chodit každý den alespoň na půl hodiny ven
6. umět se zastavit, ztišit a soustředit se jen na svůj dech a své smysly
7. nic neočekávat, neupínat se na to, co by měli dělat druzí
8. žít každý den naplno, jako by měl být poslední
9. zkoušet nedělat některé činnosti hned – nechat nádobí neumyté, nemít naklizeno
10. říkat si pozitivní afirmace každý den několikrát
11. vše má dvě strany mince, snažit se vidět vždy tu pozitivní, lepší
12. dělat každý den alespoň chvilku, co mě baví
13. přepsat staré vzorce zakořeněné z dětství od rodičů a prarodičů (co na to řeknou lidi, proč jseš taková ustaraná, děláte něco?, dobré poledne, oni ještě spí?, jak někdo může spát tak dlouho?!)
14. mít se ráda taková, jaká jsem – akceptovat = přijmout se, že patřím mezi hypersenzitivní osoby
15. nežít život někoho jiného
16. nebojovat s tím, co mě potkalo, nechat to plout a jít tomu naproti
17. víc žít přítomností, neodkládat svá přání až na někdy
18. víc se vídat s přáteli
19. vymazat z hlavy „My na to máme?!“ a začít se umět radovat z toho, že si za ušetřené peníze, můžu něco koupit bez výčitek
20. změnit v sobě vzorec NEDOSTATKU na DOSTATKU
21. nepouštět si cizí negativní energii k sobě, akceptovat ji, ale nehodnotit, nechat jen tak být
22. nevyčítat si, co se mi stalo, nejsem v tom sama, může to potkat kohokoliv i vojáky, namakané chlapy i známé osobnosti
    

    pozitivní afirmace – opakování pozitivních myšlenek

Dnes už vím, že i o úsměv jde přijít. Pro mě nepředstavitelná věc.:-( Úsměv byl pro mě vždy nástroj předávání pozitivní energie druhým. O to víc si teď vážím každého okamžiku, kdy se můžu usmát, smát i za břicho popadat. Už to pro mě není samozřejmost.

PRVNÍ POMOC, KDYŽ MĚ ZASÁHNE PANICKÁ ATAKA

1. krabicové dýchání (psychologie.cz) jako u US NAVY SEALS
2. vyběhnout ven, zkusit se zpomalit, zavřít oči a poslouchat okolní zvuky, zapojit všechny smysly a odvézt pozornost
3. říkat si, že se nic neděje, že mi žádné nebezpečí nehrozí
4.  někdy je velmi efektivní, když si lehnu a zkusím pocitem zmaximalizovat strach do celého těla, po té začne sám odcházet a zeslabovat se
5. zacvičit si

poznámka: většinou zabere některá z technik, jsou ale i ataky, u kterých nepomůže nic. Nejlepší prý je, nechat ji proběhnout v celé své parádě a „vytřepat se“, jak to běžně dělávají zvířata, aby se vypořádala se stresem a strachem o život.

Je právě březen, makám na sobě od září (už půl roku), pokrok jsem určitě udělala, přesto úzkosti a panické ataky přetrvávají. Dokonce je na mně už doma všichni poznají. „Co je? Proč máš zase takovej psycho výraz?!“ Nevím, už to neřeším, prostě s tím musím žít. Mozek mi totiž pořád servíruje ataky na místech, kde se mi už někdy staly. Došlo mi to ve Vyškově s kolegou Viktorem, kdy jsme si po natáčení ve vojenském prostoru Březina šli dát oběd. Už během cesty na oběd se mi dělalo špatně, až později mi došlo, že to byla jedna ze silných atak. O měsíc později jsem na tom stejném místě byla se svými dcerami na divadle a ataka mě přepadla přesně na tom stejném místě jako s Viktorem.

Prostě si můj mozek začal dělat takové zkratky a když už si jednou pamatoval ataku z autobusu, v obchodě, autě, u vaření, tak mi je automaticky servíruje v asociaci na toto dané místo pořád.:-( A tak si teď vykládám se svým mozkem, že mi tu ataku nemusí spouštět, že je to zbytečné, že mi nic nehrozí, jsem v bezpečí. Jsem zvědavá, kdy ho konečně přesvědčím a tyto nadělané zkratky jednou provždy přeruším.

Co je ale dost zvláštní, že mi už červené ,,hořící“ fleky začaly vyskakovat i mimo ataky v klidu a na různých částech těla. Po chvíli zase zmizí… Nynější paní psycholožka se mi zmínila, že měla klientky, kterým ataky spouští různé alergie, celiakie, histaminová intolerance, špatná funkce štítné žlázy nebo cukrovka. Pro klid duše jsem se objednala na odběr krve, aby se vyloučila popřípadě nějaká alergie nebo nějaké somatické (tělesné) onemocnění.

Vyšla mi pozitivní jedna složka na protilátky lepku, tak mě čeká až v červnu gastroenterologické vyšetření a uvidí se dál. Z alergologie se ukázalo, že nemám žádnou alergii na potraviny. Odpozorovala jsem, že ataky jsou závislé na množství – objemu jídla, které sním. Proto nejsilnější a nejčastější ataky probíhají po obědě nebo po až moc vydatné večeři.

Ataku mi může spustit i velký hlad, přejedení, leknutí, alkohol, nevyspání, silná káva ale i velké nadšení.

Na začátku března mamku odváží záchranka s těžkým průběhem covidu do vojenské nemocnice v Brně. Bratrance tam odvezli o týden dřív. Stavy, kdy je jí líp se střídají s těmi hroznými. Celé dny jsem úzkostná, kdo by nebyl, její hlas zní hrozně a mám o ni strach.

S otevřením škol to ještě taky nevypadá růžově, to mi na klidu nepřidává. Ale již jsem si našla systém, cestu a plno pozitiv i na online výuce. Špatné nálady holek se snažím do sebe nenasávat. Vždy si říkám, že tohle teď neovlivním a jen to musím akceptovat. I ony mají právo nemít pořád dobrou náladu. Celkově to zvládáme mnohem mnohem líp než přesně před rokem v březnu 2020. Přesto to trvá už hrozně dlouho.

Bratranec bohužel svůj boj s covidem prohrává 9.4.2021 ve věku 51 let (pohřeb 16.4. na ústředním hřbitově v Brně).

Začalo Vás trápit něco podobného? Nebo znáte někoho, kdo se dostal do podobných obtíží?

Pokud ano, moc vám radím, nenechávejte to dlouho vyhnít a řešte to zavčas. Čím déle budete otálet, tím déle se budete zase navracet zpátky. Běžte za odborníky, nevyčítejte si, že na nějakou dobu budete brát prášky. Ony stejně ty problémy úplně nezastaví, ale zmírní alespoň příznaky a vy se budete moci nadechnout a začít na sobě pracovat, chodit na terapie apod. Není to žádná ostuda říct si o pomoc. Věřte, že takových jako já je obrovská spousta, jen o tom málo kdo mluví. Plno lidí své problémy skrývá a právem, protože hodně lidí tak rádo nálepkuje, odsuzuje a škatulkuje.

Mohla by se vám hodit aplikace NEPANIKAŘ do mobilu, více o úzkostech na webu → nepanikar.eu, Instagram, Facebook, Youtube.

Vykašlete se na ostatní lidi. Věřte, že většinou ti, co nejvíce kritizují a pomlouvají, mají zpravidla sami nějaký problém. A hlavně, pokud se vám něco takového bude dít, VY ZA TO NEMŮŽETE! Mějte se rádi, nevyčítejte si, že jste slabý kus, že jste k ničemu. Všichni máme svou cenu. Se silnou vůli a nadějí se dá zvládnout všechno, a v to věřím i já. NIKDY TO NEVZDÁM A VY TO TAKY NEVZDÁVEJTE.❤

Musím teď zpětně říct, že mě opravdu štve, že jsem si o pomoc odborníků neřekla dřív. Nemuselo se mi to tak hrozně rozjet a nemusela jsem se do tak těžkých stavů vůbec dostat. Poučte se ze mě. Ano, braní prášků není ideální řešení, ale pokud už se cítíte tak mizerně, že nedokážete ráno vstát z postele, přemozte se a řešte to s doktorem. Věřte, že o antidepresivech koluje ve společnosti příliš zbytečných bludů. Pokud vám ale alespoň trochu uleví, stojí to za to dát jim na čas šanci.

Na konci března mi konečně dorazily další 2 knížky o panické poruše a úzkostech, najednou jsem si díky nim uvědomila, že dost lidí je na tom ještě hůř jak já. Díky jejich příběhům jsem ještě více pochopila, proč vlastně pořád zažívám ataky. Je to vlastně chytrost mého těla, aby mě zbavilo uvězněných emocí a pocitů. Pochopila jsem, že potlačovat je, odpoutávat od nich pozornost, nebo před nimi utíkat něco dělat, je to nejhorší, co můžu udělat.

Duben 2021 se nese v duchu rotační výuky, testování dětí probíhá ve škole v pondělí a ve čtvrtek. Tahle nestandardní doba se podepisuje na řadě z nich. Vidím to u obou dcer. Terezka je hodně úzkostná a často má ze všeho obavy. Verča naopak sklouzla k nezájmu a celkové zpruzenosti. Její milovaný  Pole dance nabízí i online, ale to ji přivádí spíš k šílenosti a takové hodiny odmítá. Online je vlastně úplně vše. Můj obdiv mají vedoucí skautu, které i tak měly chuť setkávat se a zavedly schůzky online.

Na konci května už chodí holky do školy snad napořád. Jenže ouha, Verča na začátku června lehá s virózou, dalších 8 spolužáků je na tom obdobně. Jak už to bývá, kolečko pokračuje a Verča mně i Terezce předává štafetu, aby nám to přeci jen nebylo líto… Holky stříhají metr do prázdnin, neumím si představit, že by jim vzali měsíc prázdnin, jak někdo strašil. Uf, ten poslední rok mě zestárl o několik let.

Stále zažívám panické ataky, v různých časech i síle. Ty nejvýraznější mě vyběhly na pohřbu maminky mé kamarádky (o které píši výše, pohřeb 21.6.2021), po velkém leknutí manželem a po jízdě v autě, kde mi vlítl magor řidič do protisměru a já málem skončila s dcerami v příkopu. Udělala jsem ale velký posun, že jsem svého DRAKA uvnitř přijala, když mě to chytne a on se dere ven, tak prostě vím, že se na nějakou dobu nenajím, nervozita bude maximální,  nebude se mnou sranda a budu skoupá na slovo. Pořád mám tendenci to zvládat sama, ale rozhodla jsem se, že když to prostě přijde a trvá to i několik hodin, tak si ve prospěch všech prostě ten prášek na zklidnění draka dám.

Vlastně si připadám jak DRAČÍ PRINC v krásné, ale dost morbidní pohádce.↓

Mám ale co slavit, v červnu konečně nastal zvrat a těch krásných hodin je už mnohem víc, než těch špatných. Jsem vyrovnaná, smířená s osudem a touto zkušeností, vyhlížím lepší zítřky a hlavně stále věřím, že tu svou práci snů přeci jen jednou najdu. Kdy budu používat zase jazyky, s kolegy budeme na stejné vlně a budeme mít stejné hodnoty, budu se do práce těšit a bude mě naplňovat.

V červnu a červenci se nechávám očkovat proti Covid 19, abych při dalším lockdownu a při chycení viru neměla těžký průběh a mohla zase fungovat jako kuchařka a učitelka holkám na online výuce… Do hlavy si nepouštím žádná negativa, která k očkování kolují. Přesto s psycholožkou i psychiatričkou řeším v červenci skokové zhoršení. Nepříjemných stavů je čím dál víc a vrací se i časté červenání.

Den 2. září změnil můj pohled na očkování. V ten den jsem prý měla „disociativní tetanický záchvat“ i přes braní hořčíku na tetanii. Tomuto záchvatu předcházely 3 krátké ale extra silné panické ataky v rozpětí asi 2 hodin. Už to bylo divné, pořádnou panickou ataku jsem neměla hodně dlouho. 2 z nich byly spuštěny jakousi vidinou již zažitých nočních můr.

Po té třetí se mi udělalo tak špatně, že jsem zůstala ležet na zemi, začala mít křeče, výpadky paměti, vidiny, několik příběhů na pozadí a při vědomí, nedokázala jsem říct, co je realita a co pseudohalucinace. Jeden z těch příběhů nabral na intenzitě a já viděla každý detail – seděla jsem ve vojenském vrtulníku za vojákem v Afganistánu, co měl na přilbě termovizi. Jen já věděla klíčovou informaci, jak zachránit plno lidí, ale nemohla jsem si vzpomenout! Zalykavě jsem brečela a svíjela se v křečích, prý i do luku… že kvůli mně umírá plno lidí. Střídaly se mi stavy blouznění, se stavy upadání do bezvědomí, návrat do normální komunikace…

O tomto zážitku napíšu nový článek, tento už je moc dlouhý. Jen ve zkratce: Zavolali mi raději rychlou, záchranář nechtěl nic podcenit, protože něco takového ještě neviděl. Další den hospitalizace ve vojenské nemocnici na 2 týdny na pozorování.

Má psycholožka mi v půlce září říká, že rozhodně nejsem sama, kdo se tak skokově zhoršil a že to už nemůže být náhoda, že má další 2 klienty, co popisují nezávisle na sobě něco podobného (oba taky nedávno očkovaní). Nežádoucí reakce po očkování lze dohledat zde. Od té doby mám stále problémy s pamětí, divnými pocity z vracejících se nočních můr, divné sny, i několik rudnujících záchvatů za den…

Přeci jen se po velmi důkladném vyšetření na imunologii u svaté Anny dozvídám, že je projev histaminové intolerance (HIT) ve hře, a tak si tisknu švýcarský seznam potravin, které jsou odstupňovány podle obsahu histaminu. Snažím se vyvarovat nejvíc agresivních potravin a hlavně je neskombinovat naráz v jednom jídle, jak se mi to jednou povedlo u našich: kečup, majonéza, rajčata, párek a rohlík. Tehdy mamka úplně vyskočila a říká: „Co se ti stalo? V obličeji úplně hoříš a jseš celá rudá.“

Každopádně ani HIT není odpovědí a řešením toho, co se mi děje. Jen se to k tomu nějak nabalilo. Už jsou to víc jak 2 roky, co se potýkám s atakami a úzkostmi. Už nejsou ale tak intenzivní a ve většině případů je dokážu zpracovat a přejít. Somatické (tělesné) projevy jen odráží to, co řeší vaše duše. A pokud se vám to sype v práci i doma, je pochopitelné, že se z toho musíte jednou sesypat. Myslela jsem si, že mám všechno, co jsem kdy v životě chtěla… Jenže přes přílišný optimismus jsem v sobě potlačovala realitu a jak se věci opravdu mají. Potlačované emoce tak zamíchaly s mým osudem. Na druhou stranu nebýt mého „selhání, zhroucení, odpadnutí a záchvatům…“, bych zřejmě pravdu nikdy nechtěla vidět v pravém světle, protože rodina a slib věrnosti, úcty a lásky byly pro mě vším.

Kromě adrenalinu je vylučován i neurotransmiter histamin. Ten řídí nejen stav kůže, ale také některé funkce žaludku, střev a průdušek. I to se děje jen pro naše dobro. Panické ataky tedy nejsou ani tak onemocnění jako spíš laskavost našeho podvědomí, jehož snaha je uchránit nás před něčím horším. (Klaus Bernhardt – Jak se navždy zbavit PANIKY, ÚZKOSTI a STRACHU)

Září 2022 – udělala jsem sakra pořádnej pokrok a práci na sobě. Stále ještě nejsem ze všeho venku, přesto je to 100 a 1. Během tohoto roku jsem zažila opět zklamání z několika lidí, o kterých jsem měla hezké mínění a dost mě to zasáhlo. Bohužel nebo snad bohudík takové čistky jsou v životě potřeba, abyste kolem sebe nedrželi lidi, kteří si vaše přátelství a důvěru nezaslouží. Zas a znovu se vracím k pravdivému, ale bolestivému „v nouzi poznáš přítele…“.

Dala jsem si tu práci a sepsala víc odbornějších informací a dopodrobna jej sepsala do dalšího článku: Panická ataka jako blesk z čistého nebe

Již delší dobu, myslím že už od 2018, jsem se odhodlávala zkusit otužování podle Wim Hofa (doporučuji přečíst knihu Cesta ledového muže). Tuto metodu uzdravování na základě pobytu v ledové vodě v kombinaci se správným dýcháním a zastavením otravných myšlenek jsem konečně začala realizovat. V novém článku si budu sepisovat deník pokroků a pocitů. Slibuji si od ní: udržení psychické pohody, lepší spánek, udržení úzkostí na nule, zlepšení termoregulace a zbavení se zimovřivosti, konec splínů a prokrastinace, zdechlosti a nechuti nic nedělat…

Ještě mě napadá pár slovních spojení, kolokací, přirovnání, které si zasloužily zlidovění, protože na nich něco bude:

V nouzi poznáš přítele.

Mlčeti zlato.

Život je jako malé dítě, nikdy nevíš, kdy se posere.

Je mu jak po koťatech.

Běhat jak motorová myš.

Cítit se jako spráskanej pes.

Dopadnout jak sedláci u Chlumce

Dřít jako mezek

Honit jak nadmutou kozu

Chyb jako máku

Jde mu to jak psovi pastva

Je to jako když se hrách na stěnu hází

Napnutá jak struna

Nervózní jak kamzík na rovině

Padnout jak za vlast

Utahaná jako kotě

Rudej jako komouš

Jsem ráda, že tento článek pomohl už hodně lidem, kteří se ocitli na začátku tohoto pekla a skončili ve stejné beznaději jako kdysi já. Nesmíte jít cestou zesilování negativních myšlenek a jejich rozvíjením. Překřičte je pozitivními a pracujte na nich. Pokud se chcete opravdu uzdravit, musíte si přijít na to, že vás neuzdraví nikdo jiný, ale jen vy sami. A určitě si přečtěte tyto 2 knížky a začněte rady aplikovat do vašeho života. Znovu jsem se k nim po 2 letech vrátila a opravdu se jich držím a pracuji s nimi. Nejste v tom sami! Držím vám palce.

Klaus Bernhardt – Jak se navždy zbavit PANIKY, ÚZKOSTI a STRACHU

Roger Baker – Jak překonat panické ataky 

„Panické záchvaty a úzkosti nezpůsobují duševní chorobu. Není příznakem duševní choroby a neodstartuje ji. Je to problém s emocemi, nikoli s myšlením.“ Roger Baker – Jak překonat panické ataky

Moc děkuji za podporu a zvedání nálady Štefce, Lenči, Viktorovi, Verunce, Renči, Nikči a Tomíkovi Bobikovi :-).

POZNÁMKA: Píši tento článek už několik měsíců,  dlouho jsem hledala odvahu jej zveřejnit. Beru to ale jako jednu z technik terapie, ustát to, že své problémy dám jak srdce na dlani ven. Překonám obavy nad tím, co na to asi řeknou lidi. Překonám svůj strach zveřejnit jej i na sociálních sítích, aby mohl pomoci dál. Je to pro mě opravdu velké sousto.

Sepíši vám sem všechny knížky, kurzy i odborníky, kteří by mohli pomoci i vám blíže pochopit, co se vám to stalo.

Mudr. Robert Řeřicha – Online kurz první pomoci při úzkosti, panické atace a depresivní náladě (12 videí včetně meditací a Jacobsonovy progresivní metody)

Lenka Černá – Online meditační program pro zdravý spánek a imunitu

Ing. Jan Hovad – Metalearning.cz – Kurz Úzkost a panika (kurz s technikami od člověka, který si prošel úzkostmi, panickými atakami a agorafobií)

Ing. Lucie Kolaříková (psycholožka, co si sama prošla panickými atakami) –  Program Přijímám svůj strach s meditacemi , učebnice Sebelásky

Mgr. Eva Poláchová (psycholožka z Brna) – ALLAGI – KBT (kognitivně behaviorální terapie) a EMDR (Zpracování traumatických vzpomínek a zážitků)

Mgr. Lada Sculilová – regresní terapie (čištění starých vzorců), eBooky Zdarma ke stažení o skrytých podvědomých vzorcích

Dr. Mudr. Roman Vodrážka – kineziologie – Kineziologická, psychologická poradna Centrum duševního zdraví v Brně

Anita Burkoň – ZenZai Fitness a Harmonie ženy (Blansko)

Gabriella Fillipi – krásné meditace 

Knihy:
Mudr. Radkin Honzák – Královna děsu aneb panická porucha – zpověď osobností s panickou poruchou

Mudr. Radkin Honzák – Vyhořet může každý – zpověď známých osobností, které vyhořely

Klaus Bernhardt – Jak se navždy zbavit PANIKY, ÚZKOSTI a STRACHU

Roger Baker – Jak překonat panické ataky  – příručka s okamžitým účinkem proti strachu

Tereza Kramerová – Dívka s havraními vlasy (příběh pro děti i dospělé o šikaně jedné holčičky, na konci se 33 technikami mysli) + její BLOG – vědomý živost s radostí

Brandon Bays – Cesta  (Brandon Bays našli v děloze velký nádor. Rozhodla se uzdravit přírodní cestou. Nebrala žádné léky, nepodstoupila operaci a o šest a půl týdne později nádor zcela zmizel.)

Tsultrim Allione – Pečuj o své démony (transformace negativních emocí, vztahů, strachů, nemocí a sebedestruktivních vzorců)

Petr Casanova – First Class – knihy 4 prány štěstí, časopis FC jak pracovat se stresem, časopis FC staré vzorce, FC speciál, 12 srdcí

Jay Shetty – Think like a monk – Amazing book about well being. Youtube – Jay Shetty  – motivační videa (krásně mluví, je mu dobře rozumět, i s anglickými titulky)

Anne Frank – The Diary of a Young girl– zápisky židovské dívky skrývající se 2 roky v průmyslové budově v Amstrdamu (trpěla úzkostmi a depresí)

Alena Wehle – se věnuje tématu hypersenzitivita na svém Blogu, kde najdete i eBook zdarma (Patříte mezi vysoce citlivé?), nebo podrobnější za poplatek (Průvodce vysoce citlivým životem), pořádá semináře a terapie v přírodě

Janka Kosecová – koučka s blogem – www.jankasrdcem.cz

Mudr. Ing. Tereza Hodycová – blog – i jídlo může způsobovat panické ataky, články o stravování

Mgr. Eva Laštovičková, DiS – Andělská naděje – andělské karty, mandaly, terapie, meditace

Inspirativní příběh Dashi Kocourkouvé, která se díky cvičení Či Kung dokázala uzdravit a nejen ona. Díky Lucii Machové jsem se o Dáshi dozvěděla a vnesla mi do života naději, že i tetanických a panických atak se lze zbavit natrvalo. Vtipné na tom je, že Dásha bydlí v Jedovnicíh, dokonce ve stejné bytovce a vchodě jako mi kdysi. Takovou náhodu prostě nevymyslíte.

Cvičení v latinskoamerických rytmech 🙂 – Figure 8

Hodně mi pomohly i facebookové skupiny, kde si lidé s podobnými problémy vyměňují zkušenosti, radí si i se podporují. Člověk se necítí úplně nemožně, protože vidí, kolika lidem tyto poruchy zasáhly do života. Sama ráda píši povzbudivé komentáře, těm, komu by mohly pomoci. A jsem vděčná těm, kteří si najdou čas na mé povzbuzení.↓

FB skupiny:

Na cestě z deprese

Holka z blázince   FB skupina: „Blázinec“- Úzkost, panika, deprese, sociální fóbie, PPP

Panická porucha/úzkosti/deprese/agorafobie.

Psychické problémy, úzkosti, deprese AGORAFOBIE a jiné.(rady k nezaplacení)

Rozhovory  o panických atakách

Shaan Kassam – Youtube kanál s radami a rozhovory s dalšími lidmi, co trpěly panickými atakami a silnými úzkostmi

Co mě drží nad vodou:

Vytvořila jsem si takové ostrůvky, na které se budu moci těšit, až se po době covidu vrátí naše životy do normálu.

❤ Budu se častěji vídat se svými kamarádkami

❤ Splním si své přání, vrátit se s Viktorem na místo činu do vojenského prostoru Březina :-), kde jsem zažila nejhezčí momenty z UNOB. (přeji si ještě někdy jet Pandurem)

❤ S předstihem namyslím naši Crazy oslavu 40tin ve stylu Oldies a vymyslím kostýmy

❤ Poletíme poprvé na vysněnou dovolenou do Řecka a budeme donekonečna šnorchlovat a žít z každé rybičky a mušličky

❤ Budu si plnit sny a nebudu je odkládat (Nato days v Ostravě, let vrtulníkem, Bali, Lourdy, Tahity, Hawai, Island, Kuba

Krásné vzpomínky z natáčení: Vojenské focení (video), vojenské plavání (video), boj z blízka (video), vojenský prostor Březina (video), Pandury v Březině (video)