fbpx
panické ataky

Panická ataka jako blesk z čistého nebe

PANICKÉ ATAKY MŮŽOU ZASÁHNOUT KOHOKOLIV… i „silné kusy“.

Už je to víc jak 2 roky od vypuknutí mých častých panických atak a depresí. Rozhodla jsem se dát dohromady ještě další článek zaměřený víc na vysvětlení těchto stavů. Taky proto, že „můj celý příběh“ už je moc dlouhý. Od té doby se hodně změnilo. Postupně jsem se zase vypracovala na tu energickou a společnost milující Šárku. Už jsem to zase já, usmívající a zářící.:-) Chci dávat naději těm, kterým ataky a úzkosti zasáhly do života taky, ale žijí v zoufalství, že se jich už nikdy nezbaví.

V říjnu 2020 jsem měla 3 a více hrozných atak za den, každý den bez výjimky… Dnes už naštěstí napočítám ataky jen na prstech jedné ruky za měsíc. Někdy jsou slabé, někdy horší, ale to psycho co bylo, už to není. Úplného vymizení atak lze dosáhnout, věřím v to, a proto jsem taky udělala takové úžasné pokroky. Nikdy se nevzdám. A ani VY to nevzdávejte! Tento článek věnuji i vojákům, hasičům, policistům a záchranářům. Jejich možné extrémní zážitky je můžou později doslova semlít.

Co to jsou vlastně ty panické ataky? Je to pojem, který zatím moc lidí nezná a neumí si moc dobře představit. Přitom atakami v dnešní uspěchané době trpí čím dál víc lidí, ti ale tyto problémy skrývají a okolí se raději nesvěřují. 

“Reakce těla při panické atace jsou velmi fyzické a velmi skutečné. Příčiny jsou ale v emocích, nikoli ve fyzické nemoci. Panický záchvat nezpůsobuje duševní chorobu. Není příznakem duševní choroby a neodstartuje ji. Je to problém s emocemi, nikoliv s myšlením.” (Roger Baker, Jak překonat panické ataky, GRADA) 

Ataky jsou opravdu až nepopsatelně nepříjemné stavy úzkosti, které vás dokáží paralyzovat a doslova dostat na kolena. Postihují lidi všech věkových kategorií, ženy i muže, kohokoliv, takže vojáky, policisty, hasiče i záchranáře. Mohou vypuknout po dlouhodobém táhlém stresu, traumatizujícím zážitku, úrazu, při extrémní fyzické i psychické zátěži, následkem nespavosti nebo nevyspáním, po úmrtí blízké osoby, ztrátě zaměstnání, partnera, po požití drog, kvůli různým fobiím, po konfliktu, stěhování, po přílišném stresu v práci, při problémech v manželství, ale i po přejedení, při velkém hladu, z leknutí i silné kávy. 

Uvědomme si, že není za co se stydět. Naše těla jsou totiž úžasným detektorem všeho, co je v nás v nepořádku, a tímto způsobem se nám snaží jen říct: “Něco se děje, dělej s tím něco, takhle to dál nejde!” První ataka může vyděsit i ostřílené, neohrožené a silné muže. Příznaky se lehce dají splést s infarktem, proto hodně lidí má poprvé pocit, že umírá. O život ohrožující stav se ale nejedná, přesto kdo si jej zažije, další prostě zažít nechce, to mi věřte. Málokdo se s tímto zážitkem hned někomu svěří, natož muži. Dlouho je pak tyto ataky drtí a psychika je na tom čím dál hůř. Proto je důležité, aby se o panických atakách mluvilo, dostaly se do většího povědomí ve společnosti, prolomilo se tabu i stigmatizace lidí.

Nejhorší přístup je dělat, že se nic neděje, odvádět od závažného problému pozornost a neřešit jej.

Cesta z tohohle pekla existuje a je možná. Není ale ze dne na den. Vede především přes svěření se blízké osobě a postupné komunikaci o svých pocitech a emocích. Jen tak lze panické ataky pochopit, přijmout je a rozklíčovat. Přiznání si problému není slabostí, ale naopak důkazem vnitřní síly. Svěřit se do rukou příteli i odborníkovi je to nejlepší, co pro sebe i své blízké můžete udělat.

Velmi účinnou pomoc zaručí dobrý psycholog nabízející kognitivně behaviorální terapie (KBT), popř. EMDR – metodu, ke zmírnění nepříjemných stavů, které doprovázejí vzpomínky na traumatickou událost. Jedná se o metodu, u které rychlé a opakované pohyby očí snižují úroveň úzkosti. Oční pohyby stimulují pravou a levou hemisféru, a tím dochází ke znecitlivění a přepracování traumatické události. (LUBER, M., 2015, Eye Movement Desensitization and Reprocessing (EMDR))

Nejčastější příznaky panické ataky:

  • bušení srdce, zrychlený tep
  • pocení
  • chvění nebo třes
  • dušnost
  • lapání po dechu, pocit, že se nemůžete nadechnout
  • bolest nebo tlak na hrudníku
  • nevolnost, návaly na zvracení, nebo zle od žaludku
  • pocity na omdlení, motání hlavy, mozková mlha, výpadky paměti, nemožnost se soustředit
  • pocit, že je člověk mimo realitu 
  • strach ze ztráty kontroly nebo že člověk zešílí
  • strach ze smrti, pocit ohrožení
  • znecitlivění, mrazení nebo mravenčení v některých částech těla (tváře, jazyk, ruce, nohy)
  • návaly horka nebo chladu, zimnice
  • napětí, zvýšená ostražitost, neklid, křeče a mnoho dalšího…

“Při záchvatu paniky se nedopatřením v těle spouští reakce na strach.” (Roger Baker, Jak na panické ataky)

Ataku si můžeme představit i jako nahromadění enormní energie = adrenalinu a neklidu, která není využita k boji nebo útěku (fight and flight), u kterých by se nám hodila. Bohužel ataky vás mohou zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, v mnoha případech v době odpočinku, dovolených, u televize, před spaním, v noci, obchodech, MHD, autě, na koncertě. Není divu, že člověk pak může propadnout až v zoufalství. Mohou se rozvinout deprese z toho, že už nikdy nebude žít “normálně” jako dřív. Tyto stavy vás mohou dohnat až k vyhýbání se lidem a místům, kde vás ataka zasáhla. Ataky totiž mají tendenci opakovat se tam, kde už jste je zažily.

Mohou přijít i myšlenky na sebevraždu, protože pro mnoho lidí takový omezený a zoufalý život nedává už smysl.      

Panické ataky zpravidla mohou trvat od 5 do 60 minut. Nedoporučuje se je zastavovat, odpoutávat pozornost např. cvičením, běháním, ani meditacemi, protože tím se jen postaráte o to, že budou trvat delší dobu. Nejúčinnější je nechat doslova tu vlnu tsunami přehnat se po vás v její největší síle, prožít si celou tu škálu hrozných pocitů a emocí. A i když pak budete zdecimování, přijde úleva, protože vlna bude pryč. Jak rychle přišla, tak rychle odejde. 

“Zpracování emocí je přirozený způsob hojení, který nám pomáhá zvládnout i extrémní negativní události v životě.” (Roger Baker, Jak na panické ataky)

Nestyďte se za slzy, vztek, bezmoc, lítost, strach… a nechte je proudit a nepotlačujte je.

Jako prevence pro duševní pohodu a zklidnění se doporučuje např. cvičení jógy, Čchi-kungu, bojového umění Tai-chi apod. Někomu by mohl pomoci kurz Úzkost a panika od člověka, který si atakami prošel a dokázal se jich zbavit bez lékařské péče a léků. Teď radí jak na ně. 

Jaké obranné techniky doporučuje NAVY SEALS proti strachu? (Navy SEALs, oficiálně United States Navy’s Sea, Air, and Land Teams, jsou primární vojenský útvar speciálních sil Námořnictva Spojených států amerických spadající pod Velitelství zvláštní námořní bojové činnosti. Zdroj: Wikipedie)

  1. Věnujte spoustu času přípravě a cvičení.
  2. Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak se vypořádat se strachem, je smát se mu.
  3. Uklidňující dýchací technika – “Krabicové dýchání 4 x 4s “ (na 4 sekundy hluboký nádech, na 4 sekundy zadržet dech, na 4 sekundy hluboký výdech a opět na 4 sekundy zadržet dech)
  4. Mluvte o děsivém/traumatickém zážitku. Svěřit se opravdovému příteli a slyšet nahlas vaše vyslovené pocity, vám pomůže se strachu postavit čelem.
  5. Překřičte pozitivně negativní hlas kritika ve vaší hlavě – během stresu náš mozek generuje sabotující samomluvu, která může dramaticky zvýšit naše pocity strachu.
  6. Myslete na nejhorší možný scénář a přehrávejte si jej několikrát dokola včetně těch nejhorších emocí a pocitů, vizualizujte si ho do posledního detailu a připravujte se na něj. 
  7. Meditujte. Meditace je další metodou, kterou elitní vojáci využívají k udržení duševního zdraví, přípravě na boj a ovládání strachu.
  8. Posouvejte svou komfortní zónu – pokud se často ocitáte v děsivé situaci, přestane být pro vás děsivá. 

 Zdroj: přeloženo z článku od Joe Oliveto 

Dle statistik ataky zažije 35 % lidí z populace. Chronický neřešený stres často rozvine panickou poruchu. Po prožitých traumatech a  extrémních situacích se postupně může rozvinout až PTSD – Posttraumatická stresová porucha. V obou případech bývají příznaky tak nesnesitelné a intenzivní, že se stabilizace řeší nejen terapiemi, ale i medikací. Rozhodně to ale nepovažujte za lidské selhání. Mnohdy jsou tak vnitřní zranění obrovská, že se s nimi tělo nedokáže vypořádat samo.

Panické ataky tedy nejsou ani tak onemocnění jako spíše laskavost našeho podvědomí, dalo by se říci naší psyché, jeho snaha uchránit nás před něčím horším. (Klaus Bernhardt, Jak se navždy zbavit paniky, úzkosti a strachu, CPRESS 2018)

Výpovědi vojáků, co ataky zažili (po úrazech, infekcích, ze stresu, z fyzického přetížení, po bojích v misích):

Rotný (3 denní výběrové řízení do 43. výsadkového pluku): “Pro mě přišla nejhorší chvíle zhruba 300 metrů od srubového tábora. Začala se mi výrazně točit hlava a úplně jsem ztrácel dech. Myslel jsem, že každou vteřinu omdlím, ale byl jsem za každou cenu rozhodnutý to dokončit. V tu chvíli mě v tom mé družstvo nenechalo a dva parťáci mě pár metrů tlačili před sebou. Když jsme doběhli, zhruba 20 minut probíhalo vyhodnocení. Snažil jsem se ze všech sil zhluboka dýchat a z tohoto nepříjemného stavu se dostat. Tato zkušenost byla opravdu to nejvíce nepříjemné, co jsem kdy zažil. Následně nám instruktoři dali delší pauzu. Když jsem se najedl a doplnil jsem tekutiny iontovým nápojem, udělalo se mi už podstatně lépe. Jak jsem zmínil na začátku, běh v plné polní v kombinaci s vysokými teplotami a s nimi souvisejícím přehřátí organismu ukončil nejednoho uchazeče. (Zdroj: Listy Univerzity obrany 5/2021)

Voják z povolání (42)“Sloužím 24 roků, všechno se dlouhodobě kumuluje a už to prostě nejde, nemůžu dál. Práce mi nedává smysl už roky. Jsem roky ve stresu v kombinaci s nemocemi a zraněními. Panické ataky jsem měl taky, momentálně je nemám, ale můžou kdykoliv udeřit znovu. Rozjely se mi po infekcích. Blbý je, když se nemáš ke komu obrátit a za kým jít.”

Nadpraporčice: “V roce 2009 odjíždí na misi do Afganistánu už jako matka 2 dětí. Po útoku na základnu vojáků OSN, při kterém zemřeli 2 vojáci americké armády, jí byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která zapříčiní zisk statutu válečné veteránky. Misi tak ukončuje po 2 měsících. Lékaři vyhodnotili jako příčinu PTSD nejen traumatický zážitek z Afghánské války, ale svou roli sehrál také strach o děti a o to, zda je i po tomto incidentu dokáže ochránit – nejen jako vojákyně, ale hlavně jako matka. Stavy, kterým propadala v Afghánistánu, ještě před odletem domů, byly natolik silné a psychicky nesnesitelné, že se místo spánku raději procházela po základně a hledala vhodné místo, kde by mohla ukončit život. S manželem se rozvedli, protože ve stavech panické ataky byly její emoce jako na houpačce. Jednou byla prý naprosto apatická, jindy zase agresivní k sobě, k manželovi i dětem. Velmi často ji přepadají suicidální myšlenky.” (zdroj: Bc. Adéla Bulínová, Diplomová práce: Historický pohled na péči o válečné veterány v Československu po roce 1989, UK 2020)

Americký veterán Erick Scott: “Trpí PTSD a panickými atakami. Zvládat mu je pomáhá jeho psí parťák. E.S. sloužil v armádě 16 let. Několikrát byl na misích v Iráku. Bohužel se domů se všemi bratry ve zbrani nevrátil. Zážitky na Blízkém východě zanechaly Ericka v emocionálním utrpení.” (zdroj: přeloženo z článku od Scott Haiduc, 2021)

Ilustrativní foto

Veterán amerického letectva: “Psal se rok 2010 a on nespal více než čtyři dny, protože věděl, že se mu budou vracet vzpomínky na to, co zažil během nasazení v Saúdské Arábii a Iráku. Posttraumatická stresová porucha ho stahuje do hlubin strachu a bolesti. Znovu prožívá obrazy smrti a zkázy. Boj s každodenními záchvaty úzkosti ho nakonec dohnaly až na pokraj sebevraždy, která by mu pomohla ukončit nekonečný koloběh utrpení.” (zdroj: přeloženo z článku Air force od Debbie Aragon, 2018)

Britský voják: “Trpím tím už téměř 29 let, od té doby, co jsem sloužil u Královského námořnictva (Royal Navy). Nemusím vám asi popisovat, jaké peklo celou tu dobu prožívám.” (Roger Baker, Jak na panické ataky)

“Fenomén paniky se u vojáků rozvíjí, když je jednotka ve stavu nucené pohotovosti a strachu, s nedostatečnými zásobami, bez spánku, zkoušená ztrátami svých blízkých, bombardováním, nočními hlídkami a porážkami.” (zdroj: přeloženo z italské wikipedie)

Itálie: Jde o rozšířenou, ale stále málo známou poruchu. Postihuje vojáky vracející se z fronty, zejména z misí v Afghánistánu a Iráku. Někdy vede až k sebevraždě. Mezi oběťmi jsou i policejní složky. Armáda si je této problematiky vědoma, ale stále ji podceňuje. Katatonické epizody, obrovské záchvaty paniky, paralýza a ztráta řeči. Patologie vzniklé po bombardování a během masakru na frontě. V některých zemích je tento fenomén tak rozšířený, že nabyl profilu sociálního alarmu. (zdroj: přeloženo z italského článku)

Dan Baardeso – Dánský válečný veterán: “Když se ponořím pod hladinu, jsem v míru sám se sebou. Je to jediné místo, kde se cítím zcela odříznutý od vnějšího světa. Nepřicházejí na mě žádné pocity, které bych musel zpracovat. Ve vodě jsem zcela svobodný. Je to skoro jako lék. Baardesø chodí do potápěčské školy jednou týdně. Od doby, kdy sloužil v Afghánistánu a Iráku, trpěl záchvaty paniky a nespavostí. Není to ojedinělý případ, jak vysvětluje Jan Laurenborg Olsen, ředitel ‚Diving 2000‘ . „Několik veteránů mi řeklo, že dva dny po potápění nepotřebují žádné léky,“ říká. „A když se myšlenky znovu rozběhnou, vrátí se k nám.“ (přeloženo z německého článku Záchvaty paniky a deprese: Potápění pomáhá traumatizovaným veteránům po válečných operacích

Německý voják Johannes Clair: ”Jeho příběh začal v říjnu 2010 v zavlažovacím příkopu poblíž Kunduzu. Tehdejší 24letý voják zakládal základnu ve vesnici se třemi dalšími, když je střelba ze zálohy zahnala do úkrytu. Čtyři dny ležel se svými kamarády v zákopu pod neustálou palbou. Nakonec už nebyl schopen jednat, cítil pouze čistý, nahý, panický strach. Po návratu do Německa se zdálo, že pro bývalého výsadkáře jde všechno dobře. O svých zkušenostech z Afghánistánu napsal knihu. Stala se bestsellerem. Na toto téma přednášel. Nakonec šel na vysokou školu. Zanedlouho ho ale minulost dostihla znovu. Vlastně neškodné každodenní zážitky ho vždy katapultovaly zpět do hrůzy příkopu u Kunduzu. Dostával záchvaty paniky, trpěl depresemi a nakonec nemohl vycházet z domu.” (zdroj: přeloženo z německého článku Traumatizovaní vojáci )

PTSD a panické ataky po misích

Ilustrativní foto

Výzvy a traumatizující zážitky prvních zasahujících (policisté, hasiči a záchranáři) u nich často způsobují panické ataky. (zdroj: přeloženo z italského článku)

Panické ataky jsou ale někdy i těžko rozpoznatelné a mohou být považovány jen za projev vyčerpání a chvilkové nepohody v extrémních nárazových podmínkách (zima, horko, dehydratace, zvracení, mdloby, přehřátí, bolest hlavy, bolest na hrudi, křeče apod.). Pokud se ale u dotyčného objevují tyto reakce na stres opakovaně, již si toho sám musí být vědom a měl by to s někým, komu důvěřuje, řešit.

Důstojník (4. brigáda rychlého nasazení): “Kolapsy vojáků v terénu jsem vždy přisuzoval fyzickému vypětí (křeče, zvracení, malátnost). Myslím, že vojáci si raději svoje odpadnutí zdůvodní fyzickým selháním, než psychickým a to včetně jejich velitele. Ostatně i tak na to pohlížím většinově dosud. Pokud by vojáci potřebovali odbornou psychologickou pomoc, armáda nabízí péči o duševní zdraví prostřednictvím vojenských psychologů, jejichž pomoc vojáci sami až tak nevyhledávají. Vojáci obecně oslovují raději kaplany, které váže zpovědní tajemství. Plno vojenských psychologů ale důvěru vojáků má, někteří bohužel ne. Vše je vždy o lidech. ”

“Myslím si, a moje zkušenost je taková, že mnohdy více práce místo psychologa dokáže odvést vyzrálý a zkušený vedoucí nebo vrchní praporčík, či zástupce velitele čety. Například u výcviku a zařazení nováčků k jednotce. Obecně zdravý kolektiv s týmovým duchem má velkou sílu. ”

Major Ivo Zelinka (43. prapor chrudimských výsadkářů) na dotaz: V armádě jsou psychologové a kaplani. Ke komu chodí vojáci raději, když mají problém? “Možná to většinu lidí v naší ateistické společnosti překvapí, ale dle mých zkušeností od výsadkářů jednoznačně kaplan. I když v našem konkrétním případě máme kaplana, který byl 15 let vězeňským psychologem… Důvod je institucionální – kaplani nejsou kariérní vojáci, jsou vojenskými kaplany na omezenou dobu, přicházejí z církve a zase se do ní vracejí. Dokážou se na problémy dívat i jinak než přes houšť vojenských předpisů. Zároveň je zde nevyřčený příslib důvěrnosti v souvislosti se zpovědním tajemstvím.” (článek – Matyáš Zrno 6/2017)

Roger Baker (klinický psycholog, autor knihy Jak překonat panické ataky) sám zažil panické ataky: „Při psaní této knihy se mi stala zvláštní věc. Začal jsem ji psát pro ty, kdo trpí panikou – měl jsem s nimi soucit a chápal jsem je, čím procházejí. Navzdory tomu, co jsem o jejich stavu věděl, jsem však psal pro „ně“. Nicméně v průběhu práce na této knize jsem se stal jedním z „nich“. Poprvé v životě jsem zažil úzkost a paniku, se kterou jsem se pak vypořádával asi 9 měsíců. Člověk by řekl, že klinický psycholog bude s to rozpoznat varovné signály, že? Já je nerozpoznal. Věděl jsem, že jsem ve stresu, ale myslel jsem si, že to přejde a všechno bude zase normální. 

Jednou v noci se mi zdálo, že moje tělo jede na jiný převod. Místo toho, aby se zastavilo a pomalu upadalo do spánku, se všechno spíše zrychlovalo – tep, pot, napětí, dech. V době, kdy selhaly všechny moje pokusy se uklidnit, přišel strach. V tu chvíli bylo vše nejasné, chaotické a velmi nepříjemné. Byly to obavy typu „co když“. Vzpomněl jsem si na to, co často říkali pacienti – že ostatní nemůžou chápat, jak bolestná je zkušenost s panikou. Obecný pocit, který jsem prožíval, byl neustálý děs a strach, že mi to zůstane. Jednou jsem si řekl, že začnu všechna  cvičení se strachem, o kterých píšu ve své knize. Tak si uvědomuji svoje srdce a dech – a co má být? Zmizely moje problémy?

Některé fyzické pocity a nálady jako napětí, potíže s koncentrací nebo zvýšený tep, stále přicházejí, když jsem přepracovaný nebo v nějakém stresu. Co ale chybí, je strach – strach z takových pocitů. A je to velký rozdíl. Ačkoliv na to přišlo mnoho lidí v historii, je dobré si na to přijít sám. Strach je kyslík, který udržuje plamen – zastavte kyslík a plameny zhasnou. Postupně jsem se strach z… naučil rozpoznat docela rychle a přestal si všímat toho, čeho se bojím.“

„Jediné z čeho musíme mít strach, je strach sám.“ Franklin D. Roosevelt

„Jediné, čeho se bojím, je strach.“ Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu

„Ničeho v životě není třeba se obávat. Je pouze potřeba tomu porozumět.“ Marie Curie-Sklodowska

„Nejčistší forma šílenství je nechat všechno při starém a doufat, že se něco změní.“ Albert Einstein

Jak jsem již psala, sama jsem si prošla obdobím silných a častých atak, úzkostí i depresí po enormním vypětí v 1. lockdownu. Reakce mého okolí nebyly vždy pozitivní. Například reakce typu: ,,Taková mladá a takové problémy?! Když nejde o život, nejde o nic. Jak takhle negativně můžeš uvažovat, vždyť máš všechno?! Be happy.” Bohužel se to ale ostatním dobře říká a hodnotí jen tak od stolu, když si ničím podobným neprošli a vůbec ani netuší, jak mizerně se cítíte. Když nevíte, kdy a kde vás to zase zasáhne? Jak silné to bude a jak dlouho to delirium bude trvat…

Dost mužů si myslí, že se jim nikdy nic podobného nemůže stát, že oni jsou přece “silné kusy”. Jenže život se neptá. Někdy se může naskládat více stresujících událostí a najednou se i silný zdravý člověk ocitne ve spirále panické poruchy, která může mít plno různých podob. Zasáhne váš život jak blesk z čistého nebe, ani se nenadějete. Cestuje vám po těle a vy chodíte po všech možných vyšetřeních (neurologie, kardiologie, gastroenterologie, orl, imunologie, alergologie atd.) než se zjistí, s čím máte tu čest. Proto nikdy neříkejte nikdy a pečujte o svůj život s pokorou.

Nechť tento článek pomůže co nejvíce z vás nebo vašim blízkým. Myslete na to, že naděje a řešení existuje, ale musíte chtít pro to něco udělat.

Ani netušíte, kolik lidí se s atakami skrytě potýká. Pokud byste měl někdo na mě nějaké dotazy nebo jen potřeboval povzbudit, motivovat, neváhejte mě kontaktovat na sarka.pospisilova3@gmail.com. Když jsem dostala 2. šanci od života já, dostanete ji i vy.

Mohla by se vám hodit i aplikace NEPANIKAŘ do mobilu, více o úzkostech na webu → nepanikar.eu, Instagram, Facebook, Youtube.

Zdroje a doporučená literatura k problematice:

Bc. Adéla Kunčová, Diplomová práce 2017: Problémy resocializace vojáků z povolání po návratu ze zahraničních misí
Roger Baker, Jak překonat panické ataky, GRADA 2013
Klaus Bernhardt, Jak se navždy zbavit paniky, úzkosti a strachu, CPRESS 2018

Mudr. Robert Řeřicha – různé online kurzy ke zvládání úzkostí, panických atak i panické poruchy

Jan Hovad, Metalearning – kurz Úzkost a panika

Bc. Adéla Bulínová, Diplomová práce: Historický pohled na péči o válečné veterány v Československu po roce 1989, Univerzita Karlova 2020)

Bc. Pavla Zacpalová, Diplomová práce: Vliv pobytu v zahraniční misi na osobní život vojáků, Masarykova univerzita 2012

Marilyn LUBER, PhD, Eye Movement Desensitization and Reprocessing (EMDR) Therapy Scripted Protocols and Summary Sheets, 2015, ISBN 978-0-8261-3164-5

Bc. Peter Osokin, diplomová práce Zvládání stresu u příslušníků zahraniční vojenské mise, Univerzita Palackého v Olomouci 2012 (str. 36 psychologická péče)

Aneta Langrová, Diplomová práce: Psychologický debriefing jako strategie pomoci v rizikových profesích, Univerzita Palackého v Olomouci 2010 

Václav Mikyna, Bakalářská práce: Psychické důsledky vojenské služby v zahraničních operacích, Univerzita v Hradci Králové 2016

Mgr. Jana Vavrečková, Bakalářská práce, Stres a psychohygiena v rámci výkonu služby policistů ČR, Univerzita Palackého v Olomouci 2019

Aneta Paskudová, Bakalářská práce: Posttraumatická intervenční péče u zaměstnanců policie ČR, Univerzita Palackého v Olomouci 2021

 

Šárka Pospíšilová
,,Mám chuť vyprávět své životní příběhy, jak ty veselé, tak i ty nepovedené. Z mých chyb a přešlapů se budete moci poučit a vyvarovat se jich." Můj příběh si můžete přečíst zde >> Již jsem dala dohromady i plánovaný eBook o naší svatbě. Díky němu se budete moci na tu svoji i na svatbu někoho jiného lépe připravit. Já už své chyby nevrátím, vám ale ty moje můžou pomoci. Mé svatební přešlapy zde>>