Hypersenzitivita jako dar

Hypersenzitivita (HSP) neznamená přecitlivělost.

Být hypersenzitivní znamená, že je člověk vysoce citlivý a vnímavý k různým věcem, podnětům, počasí, lidem, zvířatům, událostem, místům. Není to přechodný stav jako je tomu u přecitlivělosti, která trvá jen nějakou dobu a může se změnit. Hypersenzitivního člověka nikdy nezměníte, je to jeho charakteristika, se kterou se již narodil. Určitě jste se v životě setkali nebo alespoň slyšeli o lidech, co cítí z lidí energie, dokáží komunikovat se zvířaty, nebo nárazově cítí tak silný šestý smysl – intuici, že ještě než se to stane, tak to ví.

Více o hypersenzitivitě mluví Alena Wehle, která pořádá k citlivosti i zážitkové semináře.

Vždy jsem byla jiná. Jak často doteď lidi říkají „příliš hodná“. S darem silné intuice, vždy v pravý čas. Zrovna nedávno jsem vyprávěla mamce svůj zážitek, když mi bylo 16 a měli jsme na táboře 1 noc přespat pod širákem někde mimo tábor. Ve 3 ráno jsem se cuknutím vzbudila a slyšela jasně slova hlavního vedoucího, že se máme hned sbalit a vrátit se do tábora. Asi dalších 5 jsem vzbudila a řekla jim, co jsem slyšela. ANI JEDEN neřekl půl slova, nikdo neremcal, nikdo nepochyboval. Rychle jsme se sbalili a šli si ještě lehnout do tepla zděné budovy, místo do stanů s podsadou.

Psal se rok 1997, kdy začaly mega povodně…🌊🌊🌊 Další 3 skupiny kamarádů přišly až za několik hodin komplet durch a zničení, protože hned co jsme dorazili do tábora, začalo lít jak nikdy a lilo takhle dalších několik dní…🌧🌧🌧 Určitě vám utkvěla v paměti obec Troubky, která se stala symbolem síly a zkázy povodní. Tragická úmrtí v této obci se vepsaly do srdcí snad všech. Dost děcek se mě pak ptalo, jak jsem to mohla vědět, jestli se mi to někdy už takhle stalo apod. Pravdou je, že na tuto citlivost byli doma zvyklí od mého útlého dětství. Mamka to s úžasem pozorovala a dodnes si má „volání z hůry“ pamatuje líp jak já.

Až teď, když se o toto téma více zajímám, jsem se dozvěděla, že nejvyšší citlivosti dosahuje člověk v dětství. Proto taky dost zjevení a vnuknutí se stalo právě dětem nebo nezletilým. Jejich komunikační kanály jsou zatím nezanesené. Můžu jmenovat třeba Johanku z Arku, kterou jsem si vybrala za patronku u biřmování, sv. Bernardetu z Lourdes, mučednice sv. Lucii a sv. Agátu nebo novodobější zjevení panny Marie dětem v Medžugorii (v Bosně a Hercegovině, asi 25 km od Mostaru).

„Než svaté Lucii nakonec prokláli krk mečem, předpověděla pád císaře Diokleciána a povolení křesťanské víry. Dioklecián do roka padl a o devět let později císař Konstantin I. Veliký povolil křesťanství.

Později byla sv. Lucie prohlášena patronkou města Syrakus. Přesně tak, jak jí ve snu pro Luciinu velkou víru předpověděla sv. Agáta.

sv. Lucie – symbol vypíchlé oči

sv. Agáta – uřezané prsy

Od svých 13 let slýchala Johanka, podle své výpovědi, hlasy a měla vidění, v nichž se jí zjevovali andělé a světci, především archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta. Johanka se k nim modlila za záchranu Francie, neboť žoldnéřská anglická vojska drancovala a vypalovala její rodný kraj a nezadržitelně se blížila k Orleánsu (1429). Údajné hlasy světců jí prý sdělily, že byla Bohem vyvolena osvobodit Francii, a archanděl Michael ji nabádal, aby na sebe vzala mužský šat a osvobodila Orléans. Inspirovaná těmito hlasy a díky síle své vlastní osobnosti, víře v Boha a přesvědčení ve své poslání vystoupila veřejně se svými úmysly.“(zdroj: Wikipedie)

Johanka byla drobounká dívka, měřila jen 158 cm. Těžko si dnes dokážeme představit 16 letou dívku, která by se oblékla do těžké zbroje a velela armádě zkušených mužů. Středověká zbroj mohla v té době vážit mezi 15-40kg. Z historických pramenů je doloženo, že samozřejmě budoucí král ji nevěřil, několikrát ji odmítl přijmout a vyslechnout si ji, s jakým poselstvím že to přichází. Kdo by věřil obyčejné selské dívce, která neumí číst ani psát? Umíte si představit, jaký výjev tato scéna musela mít, když ji konečně s její družinou přeci jen na svém dvoře přijal? A náležitě si ji dauphin vyzkoušel? Místo sebe posadil na své křeslo někoho jiného. Johanka tuto lest ale prohlédla a v davu dvořanů skutečného dauphina, královského následovníka, poznala.

Svatá Jana z Arku stála včele francouzské armády během 30. leté války, měřila 158 cm a bylo jí jen 16. let.

Zatímco kamarádi, co mě dobře znali a hlavně byli věřící, by si nikdy nedovolili mě za tuto schopnost urážet. Lidé, co ale v Boha nevěří nebo jsou k těmto nevysvětlitelným „věcem“ skeptičtí, budou vždy jako nevěřící Tomášové. Když sami neuvidí, neuvěří. Tyto schopnosti se mi zase zesílily po období, když jsem vstala ze dna depresí a řekla životu velké ANO, zabojovala a vstala z popela jako bájný Fénix. Začala ke mně chodit různá jasná volání, zadání, úkoly. Těžko se to popisuje. Tak silná nutkání a neklid v těle. Tak silná intuice, kdy jsem to nemohla vydržet a nechat to jen tak být. Dokud jsem to nezrealizovala, neměla jsem klid.

Někdy to byla varování, že se někomu něco stane, někdy to bylo přesné zadání otázek do článku, koho mám ke článkům oslovit a proč. Zda má něco smysl nebo ne. Různé nápady, vhledy a vize, jak vyřešit různé situace… Nikdy nad tím moc nepřemýšlím, vždy začnu jednat, přesně podle toho, jak to cítím. V tu chvíli jsem tomu tak propadlá a přesně vím, co mám dělat, že nepochybuji a rovnou to realizuji. Pak toto vedení pomine a já se s úžasem dívám, co jsem dokázala vytvořit, cítit a těžko se mi tomu už věří, protože už nejsem v tom jasném flow.

Zaujalo mě, jak řekl Miroslav Donutil k seriálu Záhadné případy, u kterých spolupracovali i s nejznámějším psychotronikem v ČR Jaroslavem Drábkem: „Už mám sám zkušenost, že mezi nebem a zemí něco je, takže to nemohu popírat.“

A tak to mám i já. O existenci Boží a andělské síly nemám pochyb. Tak jako je nemám směrem k čirému zlu, černé magii, exorcismu a různým posedlostem, deviacím od ďábla. Nemůžu a ani nechci toto popírat. To, co jsem viděla, slyšela nebo cítila, nebyla iluze ani halucinace.

Až do úplně přesných detailů poselství budoucnosti nikdy nechodí, přesto se nikdy nemýlí. V roce 2019 jsem díky své silné intuici zachránila život mé milované mamince. Když jsme jeli na výstavu Titaniku, tak silně mě to k ní volalo, že jsem si prosadila, abychom se k našim po cestě stavili. Kromě mě, si nikdo ničeho divného na ní nevšiml (můj manžel, taťka, ani naše dcery). Ptala jsem se jí, zda je v pořádku? Zpětně jsem jí to popisovala, že sice tělo měla úplně v klidu, ale oči jí zvláštně lítaly zleva doprava. Stejně mi její ujišťování nedalo. Ještě z auta jsem volala svému bratrovi-dvojčeti, že mamce něco je a že to není dobrý, ať jí zkusí zavolat. Udělal to. Už po telefonu věděl, že je zle, rychle dojel a zavolal jí záchranku. Byla pak týden na JIP v nemocnici, při odvozu do nemocnice jí tak rychle bilo srdce, že z toho záchranáři byli až zaskočení.

Mívám ale i okna do minulosti. Situace, které se opravdu staly a nejedná se o sny. Rádoby sen z roku 2024: Stojím v nějakém jiném městě na zeleném trávníku, kousek od nějaké řeky, je tam cesta kolem vody, stojím opodál a vidím mně známou chlapskou postavu, jak přichází k nějaké krásné drobné blondýnce s pěknými dlouhými vlasy, velmi dobře o sebe pečující, „vystylované a velmi sexy“. Cítím z obou energie, i co si říkají. Stále nevím, kdo je ta žena. Slyším muže, jak říká: “Dej mi prosím ještě šanci, postarám se o vás dobře o obě dvě. Tvou dceru vychovám jako vlastní. Vrať se ke mně, budu dobrý táta, vždy jsi pro mě byla jen ta jediná, nejlepší.“ Tato žena striktně odmítá, cítím z ní velkou bolest ze zklamání a ublížení. Dle pokory, jakou muž vyvíjí, cítím, že ji musel hodně ublížit, ponížit. Dle všeho nevěrou. Je mi jí tak líto. A i vlastně jeho, že dokázal kvůli svému nenasytnému sexuálnímu pudu ztratit takovou ženu, „Pro pár nocí touhy, podved jsem všechno, o čem doma si sníš, teď je mi to líto…“ jak z písničky Podvod od Honzy Nedvěda. Z těchto indicií mi dochází, že je to jeho bývala žena, která má dítě s jiným. Jak mi tvrdil, že ho s ním už těhotná opustila, když byl ještě na misi. I mně lhal, snad ve všem. Stále nerozumím tomu PROČ? Svou karmu už ale žije plno let, už nikdy nebude mít to, co chce = svou milovanou nádhernou ženu zpět, kterou by mu záviděl každý chlap.

Trvalo dlouho než jsem tuto vlastnost přijala. Když vás totiž někdo nezná, můžete se stát jednoduchým terčem posměchu nebo urážek. Někteří lidé vás bez mrknutí oka odepíší nebo hodí přes palubu, jen tak, když se jim zrovna zachce. Bez vysvětlení. Za zády vás pomlouvají. Kolikrát to ještě zažiji? Ale díky za ně, díky nim si o to vážím těch pravých přátel, kteří tu pro mě jsou, i když se nedaří. I když i na posranýho záchod spadne.

„Chci a budu v sobě vždy živit jen toho dobrého vlka.“🐺 Nechci být jako někteří, lhostejná, zlá, bez citu. Poslání, které tu mám, dává mému životu smysl. Pro tyto schopnosti tu jsem. Jak mi  říká často jeden můj velmi dobrý přítel: „Šáriňos, ty jseš taková Samaritánka.“ 🙂

Pokud bych měla být tedy někým nazývaná NeNormální, blázen nebo šílená pro tyto vlastnosti a schopnosti. Tak už je mi to upřímně jedno. Od malička mám tuto schopnost a bohužel/bohudík poselství mezi nebem a zemí se vždy vyplnila…🌠🌌 👌🙏😇🥰

Honza: „Šárko, teď jak poslouchám tu tvou hlasovku, že napsat články o hokeji k tobě přišlo z vyšší hůry, že by tě to jinak nenapadlo, že hokeji nerozumíš ani ho nesleduješ. Tak nade mnou přeletěl orel bělohlavý. To se jen tak nestává! Máš to od něj potvrzený, tak už nemusíš přemýšlet nad tím, co to vlastně děláš. Odpověď už máš. Mělo to tak být. Orel nám to potvrdil.“ (celá hlasovka)

Orel nám to potvrdil.

V roce 2023 – se stala jedna událost v práci. Vedoucímu se udělalo zle během online meetingu, tak se šel trochu projít a napít. Tam spadl a upadl do bezvědomí. Ti, co byli na budově a byli připojení online na schůzce dolítli a podávali mu první pomoc, volali záchranku. Moje kolegyně a velmi dobrá kamarádka mi to ráno vše popisovala. Byla jsem v šoku. Já to totiž vnímala jako déja-vu, jako něco, co se stalo a byla u toho. Se všemi detaily. Jako bych to celé prožila. Myslela jsem si, že to byl jen sen. Nebyl. Doteď mě mrazí, jak je to možný.

Ve Forni di Sopra v Dolomitech 2025 – od prvního dne na hotelu mám ve vitrínce vyhlídlýho kovového kolouška. Plánuju si, že si ho koupím jako suvenýr. Rozplývám se nad ním každý den. V poslední den lyžování si chci jen ze srandy změřit rychlost sjezdu na lyžích přes appku. Celý týden jezdím jako poslední, abych všechny 3 měla hezky na očích, kdyby se nehezky vysekali a mohla rychle zasáhnout a domluvit italsky pomoc. Na poslední jízdu v poslední den jedu tedy první. Svištím si to 70 km/hod. a jen slyším, jak namrzlá sjezdovka vydává zvuk jak smirek. V té rychlosti mi nedochází, co vidím před sebou. Jen mi prolítne hlavou, co tam ti 2 vysocí hnědí jdou dělat na sjezdovku? Čím víc se blížím, vidím, že to jsou 2 krásné laně. Lekají se mého svištění lyží, otáčejí se a s vyšpulenými obřitky běží do lesa (bílá prdelka se zvedlým ocáskem). Teprve po dojetí na místo, kde byly, mi dochází ta krása a štěstí. Ve volné přírodě jsem u nás laně ještě neviděla. Jirka myslivec byl natěšený, že je ještě zahlídne, ale už se neukázaly. Další den si u milé Francesky, majitelky hotelu, kupuji kolouška a spokojeně se usmívám. Jako by to od prvního dne bylo jasně dané, koho budu mít tu čest potkat. 🙂
(doporučuji hotel Posta – vaří tam famózně italskou kuchyni)

UNOB 2021 – po vyhrabání ze dna depresí a vyhoření ze sociálních sítí, kterými jsem si prošla v roce 2020, bych se znovu chtěla navrátit do „normálního života“ a žít plnohodnotný život. Vím, že ke správě sociálních sítí se už nikdy nesmím vrátit. Zkouším si sehnat na univerzitě jiné místo, v té době jsou tam volná dokonce 3. Nakonec nevyjde ani jedno a není mi prodloužena smlouva. Opět jsem měla zarážející sen. Kéž by to byl sen. Opět nebyl. Vidím přesně 2 dámy, jak si klevetí u kafíčka v 1. patře a probírají mě. Jedna z nich je paradoxně má bývalá kolegyně, které jsem pomáhala a radila s přípravou svatby. Smutné je, že právě ona mě ze dne na den bez jediného slova odstřihla v době, kdy by se mi hodilo každé vlídné slovo. Že to zvládnu a že to jednou zase bude dobrý. Nejenže mě hodila takto bez mrknutí oka přes palubu, ale ještě se postarala, abych se na jiné místo ani nedostala. Dodnes nedokážu pochopit to její PROČ. To, že i ona už žije svou karmu, asi nemusím vůbec psát.

Znovu se budu opakovat. Ale rčení: „Co zaseješ, to sklidíš.“ nebo „Lež má krátké nohy.“ „Kdo druhému jámu kopá, sám od ní padá.“ Jsou hluboce pravdivá, proto se staly ustálenými slovními spojeními.

Bylo by fajn, kdyby někteří lidé aspoň neškodili, když nejsou ochotni pomoci. Plno lidem se hodíte totiž, jen když něco potřebují. A když jednou přijde doba, kdy tu pomoc potřebujete vy, najednou tu nejsou. Ale díky těmto situacím aspoň poznáte opravdové charaktery lidí, které máte kolem sebe. A tam, kde vás nikdo nepotřebuje, není potřeba zůstávat, ale jít dál tam, kde pro někoho tu hodnotu mít budete i v době, kdy se vám dařit nebude.

A je taky fajn, nedávat hned na 1. dojem. Aneb jak říká moje Terezka: „Nesuď knihu podle obalu.“
A je dalším faktem, že mnohdy přijde pomoc od někoho, od koho to naopak vůbec nečekáte. 🙂

Den 2. září 2021 změnil můj pohled na očkování proti Covidu. V ten den jsem prý měla „velmi silný 3 hodinový disociativní tetanický záchvat“ i přes braní hořčíku na tetanii. Tomuto záchvatu předcházely 3 krátké ale extra silné panické ataky v rozpětí asi 2 hodin. Už to bylo divné, pořádnou panickou ataku jsem neměla hodně dlouho. 2 z nich byly spuštěny jakousi vidinou již zažitých nočních můr. Bylo to fakt psycho. Vzpomínám si, jak jsem klečela v záhonu cibule a plela ji. Najednou se mi zatmělo před očima a jakoby z oblak se začaly vynořovat různé hlavy lidí. Nepoznávala jsem ani jednu. Úplně mě to rozhodilo. Druhá ataka mě zastihla u počítače, když jsem holkám tiskla rozvrhy do školy. Zase zatmění před očima a zase jakýsi výjev. Jenže tentokrát to byla už xkrát omílaná a známá noční můra. Dívám se z jiného těla, zřejmě vojáka, krčícího se u hliněné zdi dívající se směrem k dalšímu vojákovi v pískových maskáčích, zakleklého se samopalem. Slyším střelbu a křik v té uličce okrově zbarvené. Další vojáci na sebe křičí, domlouvají se co dál, situace je nepřehledná. Cítím z vojáka beznaděj, že to zřejmě špatně dopadne. Cítím stres a strach za ně, za všechny. Nejde jít tam ani zpátky.

Po té třetí atace se mi udělalo tak špatně dole na chodbě, že jsem zůstala ležet na zemi. Starší dcera mi rychle donesla čokoládu a vodu. Stihla jsem ještě napsat velmi znepokojující zprávu manželovi plnou chyb a překlepů, že je něco špatně. Byl na jednání a nemohl vzít telefon. Začala jsem mít křeče, výpadky paměti, vidiny, několik příběhů na pozadí a při vědomí, nedokázala jsem říct, co je realita a co ne. Jeden z těch příběhů nabral na intenzitě a já viděla každý detail: seděla jsem ve vojenském vrtulníku za vojákem v Afghánistánu, co měl na přilbě termovizi. Jen já věděla klíčovou informaci, jak zachránit plno lidí, ale nemohla jsem si na ni vzpomenout. Zalykavě jsem brečela a svíjela se v křečích, prý i do luku… že kvůli mně umírá plno lidí.

Střídaly se mi stavy blouznění, se stavy upadání do bezvědomí i návraty do normální komunikace. Dodnes si ten výjev pamatuji, jako by to bylo dnes. Ta tma uvnitř vrtulníku, zeleně a červeně svítící tlačítka na palubní desce, ten voják přede mnou. Dokázala jsem to vše nakreslit a hledala si fotky na Googlu, abych našla tu termovizi, co jsem viděla na helmě. Bylo to tak zvláštní, až děsivé. Dodnes mi doktoři nedokázali vysvětlit tento 3 hodinový křečovitý záchvat. Stalo se to v době, kdy zrovna probíhala záchrana afghánských tlumočníků i s rodinami z Afghánistánu, kde se k moci zase dostal radikální Taliban a NATO stahovalo po 20 letech své jednotky. Tedy i Armáda České republiky.

Zavolali mi rychlou. Záchranáři nevěděli co se mnou. Prý nic podobného v životě ještě neviděli a že je to jejich nejdelší výjezd. Nakonec mě odvezli „jen“ na internu v Blansku místo na neurologii ve vojenské nemocnici, protože tam mě nechtěli prý přijmout, že jsem ukončený případ. To jsem dodnes nepochopila, když jsem tam chodila na kontroly. V Blansku mi dali kapačku s minerály a nechali odvézt s doznívajícími křečemi manželem zase domů. Ten do rána trnul, co bude. Všechny přihlížející členy rodiny jsem vyděsila. Nebyl to žádný pěkný pohled.

Nakonec mě manžel stejně další den vezl do vojenské. Ale místo toho, aby mi udělali všechna neurologická vyšetření, mně odeslali na 2 týdenní pozorování na psychiatrické oddělení. Kdyby si manžel nevydupal aspoň CT hlavy, neudělali by mi ho. Před dveřmi psychiatrického oddělení jsem se rozbrečela. Tohle přece nemůžou myslet vážně? V ten den jsem měla nastupovat na oddělení aplikací na Magistrátě v Brně. Vše zas bylo jinak. A mně šlo hlavou, že tento cejch, stigma se se mnou potáhne už napořád. Lidi tak rádi škatulkují a hodnotí od stolu.

Musím ale říct, že na oddělení psychiatrie to byla nejhezčí dovolená, co jsem za to hrozné období zažila. 🙂 Každý den jiná jídla, nemuset je vařit, chodit na jógu, vyrábět různé věci, malovat, supr holky na pokoji. Byla to pecka. Jen ty první 2 dny jsem asi prospala celé, ani nevím, co mi to tam kapačkami kapali, byla jsem jak šípková Růža…a spala a spala. Dost lidí mi říkalo: „Co ty tady děláš, Šári? Ty sem vůbec nepatříš.“ Byla jsem totiž tak vyklidněná, vtipkovala a stále byla v dobré náladě, že svým způsobem bylo zbytečné, abych tam byla. Blbiny a srandičky mě neopouštěly a já alespoň oživovala chod tohoto oddělení. Stejně se na nic nepřišlo a odpovědi nemám na tuto událost dodnes. Jednu důležitou věc jsem si odtam ale odnesla. Že plno lidí zažilo mnohem horší věci a že jsou na tom podstatně hůř než já. Já si tam vlastně jen hezky odpočnula a nabrala elán na novou pracovní pozici.

A hlavně, alespoň jsem prolomila to tabu psychiatrie. Najednou tento strašák přestal být strašákem. Takže pokud Vám lékař doporučí si jít na nějaký čas lehnout na psychiatrii, asi bych se toho tak neobávala. Byli tam lidé z masa a kostí. A nebyli to vůbec žádní blázni. Jen řešili různé životní sračky, plno jich mělo úzkosti nebo dobře nespalo jako já. Takže myslet si, že jsem byla v blázinci je fakt scestné.

Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř.

Postupně budu své zážitky dopisovat…

Užitečné odkazy a články:

Co je to hypersenzitivita a jak se projevuje? (Terapie.cz)
Za hypersenzitivní neboli vysoce citlivé se považují lidé, kteří vnější podněty vnímají citlivěji než ostatní. Jednat se může například o citlivost na světlo nebo zvuky, ale také o hluboké a intenzivní prožívání emocí. U hypersenzitivních jedinců tak může snadněji dojít k přetížení. Hypersenzitivita se často zaměňuje s přecitlivělostí, nejedná se ale o totéž. Přecitlivělost je silnou reakcí na určité specifické podněty, která se může u člověka projevit kdykoliv.

Hypersenzitivita: Její znaky a jak ji zvládat (brainmarket.cz)
Hypersenzitivita není moderní výmysl ani módní diagnóza. Tato vlastnost má pevný základ v neurologii. Hypersenzitivní lidé mají citlivější nervový systém, což znamená, že jejich mozek zpracovává podněty hlubším a podrobnějším způsobem.¹ Koncept Highly Sensitive Person (HSP), který označuje osoby s touto vlastností, se zaměřuje na jedince, u nichž se hypersenzitivita projevuje nejen emocionálně, ale také fyzicky a kognitivně. Tato vlastnost výrazně ovlivňuje, jak jedinec reaguje na podněty a jak zpracovává informace z okolního světa.

Například hypersenzitivní lidé často vykazují vyšší míru aktivity v oblastech mozku spojených s empatií a zpracováním informací. To jim umožňuje lépe číst jemné nuance ve výrazech tváře nebo tónu hlasu druhých. Na druhou stranu tato schopnost může vést k přetížení, zejména v prostředích plných ruchu nebo negativních emocí.

Patříte k hypersenzitivním lidem? Citlivost není ostuda, ale dar. (denik.cz)
Jsi citlivka. Moc si všechno bereš. Přeháníš. Proč všechno tolik řešíš? Netrap se cizími osudy. Neřeš tolik ty emoce. To tě nemohlo bolet. Nebreč pořád. I to jsou věty, které vysoce citlivý člověk slýchá prakticky od dětství. Negativní reakce okolí pak vzbuzují v hypersenzitivním člověku pocit, že je s ním něco špatně. A tento pocit někdy přetrvává po celý život.

„Blahoslavení ti, co neviděli, a přesto uvěřili.“