Lyžování v Itálii na Monte Lussari

Monte Lussari – nejbližší italské lyžařské středisko z ČR

Nejbližší lyžařské středisko v Itálii Monte Lussari u Tarvisia je vzdáleno od ČR přibližně 6-7 hodin autem (cca 600 km). Ubytování, pojištění osob, auta i skipasy jsme měli komplet v ceně přes cestovku For Line. Jarní prázdniny letos byly v  hlavní sezóně, a tak bylo podmínkou ubytování od soboty do soboty. Už dávno víme, že 5 dní v kuse se lyžovat prostě nedá. I tak se ale 6-denní skipas vyplatil i s tím, že bychom některý den nelyžovali.

 POZOR 3. den bývá krizový. Je to potvrzené pravidlo, tak nepodceňujte své síly. Zase hážu tlamu z nepozornosti a vymaluju si stehno mega modráky jako vždy.

Na cestu jsme počítali rezervu 2,5 hodiny, abychom stihli být nejpozději do 15:30 u hlavní lanovky na vykomunikování skipasů a vyvezení věcí nahoru. Poslední lanovka měla jet v 16 hod. Bohužel už od Mikulova se táhly dlouhé kolony a ty vydržely víceméně po celou dobu. Rakušáci měli také prázdniny. Zpoždění se nám nabalovalo a má nervozita stoupala. Šlo mi hlavou, jak budu muset volat na ten hotel v Italštině, zda by nás vyvezli extra skútry za poplatek, jak mě uklidňovali v cestovce pro případ, že by se vyvrbily nečekané situace. v 15 hodin zvedám telefon a nejdřív volám na uvedenou asistenční službu, že nám navigace hlásí dojezd 15:50 a že to zřejmě nestihneme včas.

„No to si snad ze mě děláte srandu ne?!“

První reakce paní na druhém konci telefonu si za rámeček nedám: „No to si snad ze mě děláte srandu ne?! Tak to zapomeňte, že nahoru stihnete vyjet a modlete se, ať se vám podaří najít nějaké ubytko na 1 noc dole v Tarvisiu…!“ Říkám opatrně a s pokorou v hlase, že nás v cestovce uklidnili záložním plánem v podobě skútrů. To paní vylítla z kůže ještě jednou, že by ji zajímalo, kdo nám tohle řekl. Dávám ji na hlasitý odposlech, ať to slyší celá posádka a hlavně ty 2 prdliny, co se zrovna v tu chvíli probraly do hyperaktivní nálady a hodlají zbořit auto. No nic domluvili jsme se s paní tak, že jí zavolám, až dojedeme na místo, jak to vypadá s časem.

Dech beroucí západ slunce na hoře Monte Lussari

Naštěstí fakt dojíždíme k hlavní bublině – lanovce 15:45 a já dávám jasné instrukce, co se má vzít do lanovky a pro co se vrátíme až ráno. A okamžitě valím s pasy holek a našimi občankami ke kase a vyměňuji vytisklý voucher za skipasy na naše jména. Fotky nakonec nejsou potřeba, jak bylo avizováno v infu na cestu. Vítězoslavně a zpocení až na zadku nasedáme do lanovky 15:54, uf, moje nervy! Volám paní, že jsme to stihli, že může být klidná. Je šťastná jak blecha. Ještě nás čeká teda odsmékat věci do hotelu Alpino, který je bohužel nejdál, co to šlo a ještě po schodech. Po těchto adrenalinových chvilkách se ale už těšíme na ubytování a hlavně na ty výhledy při západu slunce. V tu sobotu 3.2. byl nejhezčí západ ever. S takovými červánky se již neopakoval.

Hotel Alpino – první střecha zleva

Ubytovali jsme se a šli se projít ke křížku nad kostelíkem, ty scenérie byly dech beroucí. Fotky vyšly všem jak největší kýče, a to úplně bez úprav, až tak to bylo ten den fotogenické. Ještě mě čekalo vykomunikovat bezlepkovou stravu a netopící topení na obou pokojích, tak jsem musela okamžitě zapnout mozkové závity a zkusit to nějak seskládat v italštině. Bezlepkovou stravu jsme měli dopředu zjištěnou a domluvenou, ale informaci si bohužel nepředali. Ale i to jsme vyřešili a v kuchyni se snažili Verči vyjít co nejvíce to šlo. Bezlepkové pečivo jsme si vezli s sebou.

Kostelík Panny Marie při západu slunce

Potkáváme tam moc fajn Moraváky, se kterými si hned sedneme a navazujeme družbu. 🙂 Stejná krevní skupina je slabý slovo. 😉 Jeden větší klan je od Křepic mezi Hustopečemi a Židlochovicemi a další z Brna. Dost důležitým tmelícím prvkem se stala Mariánka, rok a půl stará holčička. Celé to vtipně zakončuje tatínek „pražák“ – který se prozradí slovem „viď“, ale i ten je boží. Těch pár dní nás opravdu stmelilo, že máme chuť se s nimi setkat i u nás.

Terasa u hotelu Alpino – na hoře Monte Lussari

Předpověď počasí je příznivá, minimálně 5 dní bude krásně, pecka. Z Dolomitů jsem bývala zvyklá na stále slunečné počasí, ale tady jsme ještě kus blíž Rakouským Alpám. Monte Lussari se říká hora 3 jazykových skupin – románská (italština), germánská (němčina) a slovanská (slovinština). Kdysi to tu byl krušný kraj, kde si mix těchto rozdílných kultur vybral svou daň.

Hora 3 jazykových skupin

Vstup do lanovky ve 3 jazycích – i 3 odlišné jazykové skupiny

V neděli byl celkem nával na sjezdovkách, protože sami Italové si rádi jezdí o víkendu zalyžovat. Moc velké fronty ale nebyly, rozhodně ne na půl hodiny, jak jsme to zažívali u nás. Lyžařské středisko je spíš takové rodinné, tak velké jako Schladming, Kaprun nebo Zell am See není, ale i tak si děláme srandu z holek, že se musíme podívat zase do mapy. A popravdě chvíli nám to trvá osahat si spojovací sjezdovky mezi pravou a levou stranou hory.

Černá sjezdovka Prampero – 4 Km

Z té nejdelší sjezdovky Prampero (skoro 4 km – vybudovaná za účelem světového poháru) se dá ve spodní části přejet modrým koridorem až k lanovkám z druhé strany kopce. Opačně to jde taky, ale je potřeba si vyšlápnout trochu do kopce, kterým se dostanete jak na Prampero nebo kryté vajíčko, kterým byste se dostali k hlavní kase. Dnes je značená jako černá, ale na starších mapách je vedená jako červená. Je náročná délkou, ale sklonem si troufám říct, že je to naše klasická červená.

Bydlíme v hotelu Alpino, který má velkou terasu, na které si dáváme po lyžování vždy  „un bicchiere di vino bianco“ (sklenička bílého vína) a vychutnáváme si zapadající sluníčko. 🙂

Terasa u hotelu Alpino

Musím uznat, že ty výhledy a i ranní sjezd na nedotčeném manchesteru byly k nezaplacení. Ale samozřejmě určité nevýhody bydlet nahoře to samo sebou mělo. Omezení časem provozu lanovky jsme se pořádně odpoledne už nikam v údolí nedostali a moc si ho neužili. Holky docela remcaly, že po celodenním lyžování musí tahat lyže do kopce nebo po schodech k hotelu. Celkové zázemí hotelu nebylo moc vybavené, než jsme si našli systém obouvání lyžáků, chvíli to trvalo. Já se obouvala jako poslední a vždy si nosila pantofle, abych v nich mohla vyběhnout do pokoje a nechat tam naše boty. Pak si je dala do batohu a po příjezdu jsem do nich vplula a vyběhla opět pro boty pro celou smečku. Ani nevím, jak to dělali ostatní. Asi chodili v ponožkách přes restauraci hotelu, kde neradi viděli, když se tam někdo obouval/zouval. Ale nebylo pořádně kde. Leda v zimě na terase.

Monte Lussari – první manchester okolo 9. hodiny

Na ubytování bych doporučila hotel Locanda (Refugio), který je blíže k lanovce. Vlastní jej velmi sympatický Slovinec, který uměl i trochu česky. Hotel Alpino nebyl špatný, ale rozhodně nebyl pro náročně. Kdo je zvyklý na honosné snídaně, ty tu bohužel nečekejte a hlavně na ně choďte co nejdřív. Pokud si sami neřeknete, tak nachystaný „minirautík“ nedoplní. Celkově byla škoda, že jsme si nezažili tu pravou italskou atmosféru. Hotel sice vlastní Ital, ale zaměstnanci tam byli všichni z Ukrajiny.

Samotný kostelík – posvátné poutní místo bylo v 18. století navštěvováno až 150 tis. věřícími, kteří se přišli pomodlit a poklonit Panně Marii, která se tu zjevovala.

Hotel Alpino je až za kostelíkem po 2 schodištích jako poslední budova

I přenos věcí do hotelu byl vcelku zážitek, ale i jsme se u něj dost zasmáli. Holky zas ze měly záchvaty, že jsem se málem rozpleskla a hodila rybu i s taškama. Ten kufr jsem si prosadila s tím, že jsem chtěla zkusit, zda by ze svahu jel, ale bohužel žádná hitparáda. Takže příště raději krosny, pokud je máte. I tahat ty sportovní tašky, lyžáky, batohy a lyže… Jó, to bylo cvičeníčko.

Bezlepková pizza v restauraci Alpino v Tarvisiu (mapa). Jediná restaurace otevřená přes den. Myslete raději na rezervaci.

bezlepková pizza

Poslední den – v pátek se mělo zkazit počasí a taky se tak stalo. Pršelo s občasným sněhem. Chtěli jsme si sjet do termálů ve Villachu (cca 20 min. z Tarvisia do Rakouska), ale bez rezervace to byla zbytečná cesta, bylo beznadějně obsazeno. Holky byly zklamané a my taky. Ale aspoň jsme si zašli na pravou italskou pizzu a dokonce tam dělali i bezlepkovou, což Verču opravdu ale opravdu nadchlo, že o ní dodnes básní. Musím fakt uznat, že lepší jsem ještě nejedla. Na Lidické v Brně ji sice v té italské pizzerce taky dělají, ale zdaleka není tak dobrá.

Když si chcete objednat kafe, stačí říct „un caffé“ – pro Italy to znamená jejich klasické espresso. Neříkají piccolo, ristretto ani lungo. S čím jsme se setkali bylo větší „Americano“. Capuccino se pije v Itálii jen ráno, když si ho dáte odpoledne, budou se na vás dívat dost překvapeně. Vzpomínám si, když k nám přijela italská kamarádka s přítelem, byli v šoku, co pijeme za velké kafe. 🙂

Jiný kraj, jiný mrav…

Další články k lyžařským střediskům:

• Schladming-Dachstein – Planai
• Lyžování v Zell am See a Kaprunu
• Hochkar, Lacknhof a Semmering – odtah vozidla