Jarní prázdniny 1. týden v březnu 2022 – Lyžování v Rakousku

Po 2 leté odmlce kvůli situaci s covidem jsme se letos rozhodli jet opět do Rakouska. Jarňáky totiž vycházely na první týden v březnu a nebyla jistota, že by někde u nás byl tou dobou ještě sníh. Navíc, když holky byly menší, jsme měli roky zkušeností z různých českých hor a vždy byli žalostné. Ceny celkem vysoké, sjezdovky pořádně neudržované a dlouhé fronty na vleky.

Místa na hory vybírám už v říjnu, kdy bývají různé akce a alespoň trochu lepší ceny. Před 2 lety jsme byly ve střediscích Lackenhof a Hochkar, kde Hochkar byl velikostí a rozsáhlostí sjezdovek opravdu moc fajn (video). Jen je na něm bohužel dost nestálé počasí, což jsem znala už z mládí před 20ti lety. Lackenhof je takové spíš menší rodinné středisko. Bohužel tou dobou už nebylo dobře upravované.

Tentokrát jsem vybrala místo u ledovce přes cestovku Datour, abychom měli opravdu jistotu, že i tam bude na čem lyžovat. Bydleli jsme v hotelu Neunbrunnen v Maishofenu, který vlastnil Chorvat, kousek od Zell am See (info). Je to destinace, kam hodně lidí jezdí i v létě. Dokonce hodně Holanďanů tam bydlí i v zimě v zaparkovaných karavanech a využívají sociálních zařízení ve sklepě hotelu, včetně praček. Když jsme přijeli, byli na recepci 2 sympatičtí Chorvati, se kterými jsem se domluvila anglicky. Byla s nimi sranda a byli opravdu ochotní a komunikativní, zvlášť, když jsme pro Verču potřebovali domlouvat bezlepková jídla.

Vleky v Zell am See a Kaprunu

Bohužel ale tito 2 hoši odjeli na pár dní do Chorvatska, a tak domluva spadla na ženu jednoho z nich. Ta anglicky ale neuměla ani ň a já ani slovo německy…:-/ Domluva dost často drhla a docházelo k nedorozuměním. Často to končilo tím, že na nás začala chorvatsky, já na ni s překladačem do němčiny. Tato jazyková bariéra se mi tam tak nějak stávala dost často i jinde. Anglicky to byl oříšek i před 2 lety v rakouském rodinném penzionu Waldesruh u Hochkaru (článek).

Měli jsme objednané jídlo „all inclusive“, což znamenalo, že jsme si asi kvůli covidu mohli nachystat svačiny na svah. Tou dobou u nás byly respirátory ještě ve vnitřních prostorách všude povinné. Při dojetí do Rakouska jsme je poctivě dodržovali jak v obchodech, tak na benzinkách. Rakušani ale už respirátory nedodržovali nikde, ani v přeplněných lyžařských kabinkách, kde jsme byli s lyžemi tělo na tělo.

Středisko v Zell am See bylo opravdu obrovské, kde bychom se bez mapy vleků neobešly. I zde platily skipasy na více místech, takže i na středisko v Kaprunu. První dny jsou vždy napínavé, než si pořádně místa načteme, párkrát se spálíme a pak duchaplně vybereme tu nejlepší variantu parkoviště. Osvědčilo se nám přivstat si a chytnout místo na parkovištích P2 a P3, kde se dalo odpoledne sjet až k autu po jediné červené. Každý den jsme jezdili až do 16. hodiny, někdy i déle.

Mapa sjezdovek v Zell am See

Upozorňuji, kdo není moc zdatný lyžař, nebo je za celý den hodně unavený, ať zvolí raději variantu sjetí k parkovišti kabinkou. Sjezdovka byla v dolních částech už tak rozježděná, že byl opravdu nadlidský výkon ji sjet bez pádu. Byly tam takové muldy, že když se do nich najelo, nemohli jste vyndat pořádně lyže, jak byl sníh těžký. Říkala jsem jim cukrové muldy těžkého krystalu. I přes tady tuto nepříjemnost byla velká radost jezdit až do zavíračky. Sjezdovky byly fakt liduprázdné. Přiznám se, to jsem asi ještě nikdy nezažila. Po 13. hodině se svahy začaly rychle vylidňovat. Řada lidí si totiž kupovala půldenní pernamentky.

Nejvíc nám sedla strana napravo – Sonnekogelbahn – kde bylo hodně červených sjezdovek, i odpoledne se na řadě z nich dal najít ještě nerozježděný „manchester“. Modré sjezdovky se nám obecně neosvědčily (Trassxpress), protože v řadě z nich se jednalo o dlouhé úzké úseky – „jak přejezdové koridory“, kde se muselo i v některých místech bruslit, abyste někam dojeli. Řekla bych, že to byly spíš žluté, které najdeme někde i u nás. Přišly mi celkově všechny sjezdovky náročnostně posunuté dolů, takže i černé bych hodnotila spíš jak naše červené a některé červené jako klasické modré.

Kabinky nám moc nesedly, nejen pro holky ty přechody v lyžácích a tahání lyží v rukách byly náročné. Na Kaprunu jich bylo až až. Celkově bych zhodnotila, že středisko v Zell am See je víc pro děti jak Kaprun. Holkám se dost líbila i „myší dráha“ – jak jsme si ji pojmenovaly. Bylo tam plno parádních vychytávek ke zdolání (myší díra, gong, mluvící myš panák, ozvěna v rouře, xylofon a různé překážky na přejíždění. Celou trasu včetně ukázek ze sjezdovek jsem sestříhala do videa. Počasí nám všech 6 dní vyšlo na jedničku. To jsem teda ještě taky nezažila, aby bylo celý týden azuro. Když si vzpomenu na Lackenhof a Hochkar a ty silné nárazové větry, mlhu, mrznoucí déšť, toto bylo opravdu za odměnu.

Kaprun jsme naplánovali na 3. den, mělo být nejstálejší počasí. Přivstali jsme si, abychom byly u kabinky na otvíračku. Ale i tak, než jsme vyjeli několika kabinami na co nejvyšší sjezdovky, trvalo to fakt dlouho, až se holky ptaly, kdy už tam konečně budeme. A to ještě netušily, že na tu krásnou vyhlídku ve 3000 metrech bylo potřeba jet ještě zubačkou. Každopádně to byl nádherný zážitek. Viditelnost úžasná.

Nahoře bylo nad nulou a i já zmrzlina jsem se potila, že jsem pak jezdila jen v tenkém tričku a bundě. A taky v tenkých běžkařských rukavicích, protože ty echt teplé jsem půjčila Verči, ta mrzla vlastně skoro všechny dny. Je kost a kůže, a tak cvakala zubama pořád a všude. Často jsme zastavovali na ohřátí v takových spešl buňkách, kterým jsme říkali líheň. Když na ně pražilo sluníčko okolo oběda, nedalo se v nich pořádně být, bylo to jak být v sauně.

Když jsme svačili nebo obědvali, dalo se být fakt bez bundy. Taky i přes krém 30 jsme se opálili do oranžova, že se mi v práci smáli. Prý jsem dokonalý příklad „barevné rasy“.:-)

4. den jsme si museli už dát voraz, protože únava nohou nás doběhla, i přes používání voltarenu na otlačená lýtka a bolavá stehna. Tak jsme dopoledne vyrazili chvíli na běžky na upravované trasy a po obědě do termálů Tauern SPA v Kaprunu – ten nazývali podkova nebo magnet, protože byly do tvaru U.  Poznat jste je mohli i na velkou vzdálenost ze sjezdovek.

Na další dny jsme si koupili zase 2 denní skipasy, které vyšly o pár chlupů míň. Letos jsme byli poprvé s holkama na tak dlouho na lyže a musím říct, že 6 dní aktivního lyžování bylo opravdu příliš. Never more…

Zápisky po dnech:

5.3.2022 – Je sobota. Vyjíždíme v 10 hod., v 11 ještě sháníme lyžařské rukavice Verči v Decathlonu. Žádné už nemají, tak kupuji alespoň tenčí na běžky. Matěj jsem nemohla ty nové koupené před rokem najít! Cesta trvá 6 hodin, žene nás to okolo Vídně malými vesnicemi. Trasa na Salzburg, částečně přes Německo. Nikde nás nestaví, respirátory i prokazování se certifikátem o prodělání Covidu je tu zrušeno. Do hotelu dojíždíme tak tak, 17:50. V 18 hod. měl být check in. Na recepci byli Chorvati, snažím se anglicky, ale vždy to sklouzne do chorvatštiny, němčiny… Asi se fakt tu němčinu budu muset začít učit. Není to poprvé, co angličtina nestačí.

6.3. Kupujeme si 2 – denní skipas (65 Eur/ dospělí). Mega středisko s několika vrcholy ke sjezdování. První den parkujeme na mega parkovišti úplně dole ve městě, kde jezdí i minivláček, aby vás přiblížil ke kabině. I tak se lyže pronesou. Další dny parkujeme raději na menších parkovištích P2 a P3, kde je ale potřeba být dost brzo. Je krásně, ale Verči je zima, dávám ji proto své lyžařské rukavice. I tak je jí stále zima, mrznou jí nohy a chápu, že je zpruzená.

Terez málem vlítla do srázu v koridoru na modré, kde nebyly žádné zábrany. Krve by se nás nedořezali! Naštěstí si instinktivně stihla sednout a zarazit se ve hraně srázu. Přejezdy po modrých jsou nůďo a časově dlouho trvají, za celý pobyt už na ně nikdy nejedeme. Jezdíme celý den s batohem, protože středisko pořádně neznáme a nedokážeme odhadnout přejezdy k jiným sjezdovkám.

Při posledním výjezdu v kabince se lanovka zastavuje a my nevíme, co se děje. Po chvíli však závažnost situace pochopíme. V kabince před námi zkolaboval postarší pán, na kterého už v horní stanici čekala horská služba. Promodralého pána vytahují z kabiny a rychle rozšmikávají vrstvy oblečení, aby mohli pánovi hned začít masáž srdce a použít defibrilátor. Během krátké doby přilétá i vrtulník. Pána po čase vlekaři i záchranáři obestupují a natahují deky, aby na něj nebylo vidět. Terezka si ale všimla, že pánovi dávali kyslík přes masku, tak moc doufáme, že zástavu přežil.

Po asi 3/4 hodině se lanovka rozjíždí a postupně v úzkém koridoru můžou lyžaři vystupovat z kabinek. Verča bohužel během této doby zkřehlá na kost a brečí bolestí z promrznutí rukou i nohou. Před nástupem jsme totiž všichni byli celkem zpocení a rozehřátí od tepla sluníčka, ale pak se skokově okolo 16:30 ochladilo pod nulu. „Nekonečný“ sjezd k parkovišti, okolo 17:15 až u auta. Stále světlo, ale sluníčko již za vrcholky ve stínu. Přecenili jsme síly, ale holky to zvládly.

7.3. – pondělí – vstáváme v 6:30, v 9 hod. se nám podaří být u velké „bubliny“ (velká kabina, kde se hlavně stojí) – parkoviště P3 – ještě volné. Od parkoviště vedou pak dvoje jezdící schody až ke kabinkám. Ráno zataženo, -2 °C, vlhko a pocitově větší zima. Verča mrzne ještě víc, pak i Terezka. Neumím si představit, kdyby bylo -10°C jak jsme zažili jednou v Koutech nad Desnou (Jeseníky). Okolo 12. hodiny se protrhává obloha do azura. Ještě okolo 16. hodiny někde manchester, wau! Po 13. hodině zase vylidnění, nikde nikdo. Natíráme se krémem faktorem 30.

Spodní jediná cesta k parkovišti je zase tragédie. Ustřeluje mi to na ledové plotně a jedu několik metrů hlavou dolů. Sníh opět cukr krystal.:-/ V jednom úseku sebou sekne jedna starší Rakušanka. Německy neumím, ale tohle bylo jedno sprostý slovo za druhým. Plácala tam vztekle hůlkama jak malý uřvaný děcko. Jirka u ní byl dřív a říká jí pěkně: ,,Can I help you?“ a ona úplně nasraně zaječela:,,Nein!!!“ Bylo to spíš k pláči, ale já úplně vyprskla smíchem, jak trapná celá ta situace byla…

8.3. – úterý – Má být absolutní azuro, a tak máme v plánu ledovec Kaprun i s vyhlídkou ve 3 000 metrech. Vstáváme v 6:30, v 7 snídaně. Ráno odjíždí náš oblíbený a štědrý Chorvat na pár dní do Chorvatska. Poděkuju mu s nadšením a pokorou. Úplně spontánně udělám rukama gesto z jógy „namasté-děkuji“ a skloním k rukám hlavu. Až tak jsem byla dojatá jeho otevřeností a lidskostí. Ještě jsem se nesetkala s takovým ochotným člověkem.

8:15  vyjíždíme směr Kaprun. Bohužel oba 2 tunely okolo Zell am See jsou uzavřeny, je zácpa, a tak se dostáváme ke kasám až v 9:15. Výjezd 3 kabinama byl celkem nekonečný. Verča pak háže zpruzenou hlášku: ,,A to ještě pojedeme dalšíma?!“ Ano, zatím jsme dojeli jen pod vrchol. Na vyhlídku bylo potřeba vyjet ještě jednou lanovkou a pak ještě zubačkou. Byly ale tak nádherné výhledy, že tohle prostě člověk vypouštěl…

Ledovec Kaprun

Na slunku bylo opravdu vedro, ale holky stejně pořád mrzly. Hlavně Verča, ta měla promrzlé ruce i nohy. Terezce pomůže sundat podkolenky. Verča se jde u iglů do vyhřívané buňky ohřát. Je tam jak v sauně. Odpoledne to tam bylo tak rozpálené, že jsem se spálila o madlo na dveřích. Rukavice se daly za chvíli usušit jen na stole. Jdeme si sjet černou sjezdovku Black mamba, ta opravdu odpovídala černé. Holky jsou šikovné, ale jsou jakési bez šťávy. Po svačině vyjíždíme další lanovkou – kabinkou ještě blíž  k vrcholu a pak zubačkou. Na vyhlídku se dostáváme ve  13.hodin.

Absolutní úžas!!! Nádherné počasí i výhledy.

Dvě postavěná iglů jsou dílem firmy Audi. Dokonce tam jedno je i vystavené. Ledové atrakce mění barvu a vytváří nádhernou podívanou nejen pro děti.

Jezdíme zase do zavíračky, super, že je dlouho světlo. Je potřeba ale hlídat čas, abychom se dostali tou největší kabinou (asi pro 20 lidí) doprostřed kopce, kudy se dalo sjet po modrých až k autu. Oproti Zell am See modré sjezdovky v pozdních odpoledních hodinách byly stále boží. Hlášky holek: ,, Tatínku, maminko, vole…“

9.3. – středa – po 3 dnech lyžování od rána do pozdního odpoledne jsme opravdu všichni utahání a únava se dostavuje. Dopoledne proto jdeme opravdu jen na kratší výlet na běžkách. V údolí je teplo opravdu jak na jaře, a tak jsme jen v mikinách. I přes velké tání sněhu, rolba trasu krásně frézuje dokonce před našima očima. Po obědě jsme holkám slíbili termály v Tauern, kde byl i dlouhý tobogán. Vstup byl na 3 hodiny. Samozřejmě to moc na odpočinek není a děláme hovadiny a blbiny ve vodě. Žádnej vyvrženej vorvaň se nekoná.:-) Jsem ještě víc zbitá jak před tím.

10.3. – čtvrtek – zase kupujeme skipasy na 2 dny. 8:45 je ještě volno na parkovišti P2 v Zell am See. Je opět nádherně, ale horko je jak kráva, okolo 13°C ve stínu, jezdím bez rukavic. Haleluja, Verči je už konečně teplo a nemrzne. Sníh se ale rychle sjíždí a taje. Jsem už opravdu hodně unavená.

11.3. – pátek – poslední den lyžování, tentokrát opět na Kaprunu. Sníh je tu naštěstí mnohem lepší, teplota 2°C, Verča ale opět mrzne… Hned ráno se mi podaří hodit tlamu, která se mi v životě ještě nepodařila. Při rychlé jízdě jsem se snažila najít na svahu obě holky a nedávala pozor, kam píchám hůlku. Píchla jsem ji tak nešťastně, že jsem o ni zapackala, hodila parádní parakotoul a jela několik metrů hlavou dolů. Jedna lyže mi zůstala trčet na svahu daleko za mnou. Při pádu jsem sebou mlaskla na levou stranu a obrazila se teda znamenitě. Ještě že jsem měla helmu, protože i rána do hlavy taky nic moc. Odnesly to naštěstí jen lyžařské brýle, které mi praskly. Jirka obodoval pád na 9 z 10. Jeden mladý a hodný lyžař za mnou přijel i s mou lyží a ptal se, jestli jsem v pořádku.

Během svačinové pauzy jsem si sušila mokrej zadek v naší oblíbené líhni… 🙂

Další parakotoul jsem si blbec zopakovala ještě odpoledne. To ale bylo díky mé touze holky pořádně nahodit sněhem při brždění. V té rychlosti jsem ale samozřejmě nezaznamenala Verčinu hodně předsunutou hůlku a zase o ni tak zapackala jak ráno. Takže zase let vzduchem. Naštěstí kromě obraženin se mi nic vážného nestalo a ani nikomu jinému.

12.3. – v sobotu ráno vyjíždíme na pohodu směr domov. Okolo 18. hodiny bez újmy dorážíme domů. Žádná nečekaná situace jako před 2 lety, kdy nám auto odešlo, se nestala… Celý článek o řešení odtahu auta s asistenční službou si můžete přečíst zde.