Rozhovor o knize Poslední slova z Afghánistánu

„Příběh jednoho paragána a jeho spolubojovníků humornou formou ukazuje, jaký je život vojáka na zahraniční operaci. Kniha není hrdinským memoárem jednoho vojáka. Naopak poukazuje na fakt, že skuteční hrdinové jsou všude kolem nás…“

Křest nové knihy Poslední slova z Afghánistánu jsem někdy v červnu zahlédla v reels na Instagramu. Protože již několikátým rokem pomáhám v Brně rodině afghánského tlumočníka, kterou se zdárně podařilo evakuovat do ČR v době, kdy se k moci zase dostal Taliban (srpen 2021), zajímalo mně se dozvědět o této zemi a i o vojenských misích víc. V nákupním košíku mi tehdy skončila nejen tato nová kniha, ale i další 2: Do temnoty a Já, voják z Afghánistánu. Všechny tyto knihy spojuje i to, že výtěžek ze zakoupení putuje do Vojenského fondu solidarity, což mi přišlo od těchto autorů velice sympatické.

Křest knihy Poslední slova z Afghánistánu pro dobrou věc 25. června 2024

Ať už na to máte jakýkoliv názor, faktem zůstává, že řada těchto tlumočníků pomáhala roky českým vojákům na misích. Bez nich by bylo mnohem více ztrát na životech. A jak sám David Ježek, autor knihy Poslední slova z Afghánistánu, říká:

Setkal jsem se s dotazy, proč do nějakého Afghánistánu vůbec jedeme, že to není naše válka. To ovšem není pravda. Naše nasazení byla reakce na teroristické útoky 11. září 2001 a následného použití článku 5. Severoatlantické aliance, který říká že každý takový útok je považován za útok proti všem členským státům. Z tohoto důvodu vnímám naše nasazení jako nezbytné.

Proto je dobré si připomínat, že terčem dalších možných teroristických útoků se mohla stát i naše rodná země. Po přečtení knihy Davida Ježka ke mně přišel nápad jej kontaktovat a doptat se jej na další podrobnosti z knihy. Musím říct, že se mi kniha opravdu moc líbila díky lidskosti, pokoře a hlavně humoru, který do ní David dal.

Autor knihy David Ježek – 43. výsadkový pluk

Tou dobou, kdy mu cinkla na messengeru má zpráva, byl na pěší cestě do Santiaga de Compostella. I tak si našel čas mi odpovědět na email s nabídkou zveřejnit náš rozhovor, aby se k jeho knize dostalo ještě více čtenářů a mohla pomáhat dál. A David souhlasil. 🙂

Věřím, že tento rozhovor bude zajímat, jak ty, co již knihu četli, tak ty, co se na ni teprve chystají.

Davide, proč jste do knihy nepoužil vulgarismy? Sprostá slova přesně tak, jak ve skutečnosti zaznívala? Co Vás k tomu vedlo? Požádal Vás tedy o slušné výrazy někdo nebo je to z vlastní iniciativy?
Kniha svou koncepcí má být knihou pro všechny, tedy i pro všechny věkové kategorie včetně našich budoucích generací. Nechtěl jsem, aby se jednalo o hrdinský memoár, ani abych ze sebe dělal nějakého borce. Samozřejmě jsem přemýšlel nad tím, jestli pro zachování autenticity nebude efektivnější, vše nechat v surové podobě.

Předpokládal jsem, že knihu budou číst i budoucí vojáci a pokud já bych na každé straně využíval vulgarismy, tak jaký by to utvářelo náhled na příslušníky AČR? Z mého úhlu pohledu bych tím dával najevo, že mluvit za každou cenu vulgárně je nezbytnou součástí jakési integrace do vojenského života. Tomu ovšem tak není. Vulgarismy patří do naší společnosti, ale v armádě každý příslušník představuje jistou hodnotu a měl by dbát na profesionalitu a reprezentovat s maximální vážností. Člověk by měl umět sdělit svou myšlenku bez vulgarismů.

Samozřejmě druhou stranou mince je to, když se vojáci baví mezi sebou. Velmi často padají slova, která se dobře rýmují na slova bunda, číča, kojot nebo třeba čumák. (pozn. Tímto mě David úplně odstřelil a vyprskla jsem smíchem, takhle kulantně by mě to ani nenapadlo podat.) Z nich poté vznikají různé modifikace a souvětí typu: “Jdi do číči ty čumáku zastlaný.”

Každopádně napsat knihu bez vulgarismů bylo čistě mé rozhodnutí.

Autorské čtení v Komunitním centru pro válečné veterány 4.října 2024

Jak jste se sám dostal k víře v Boha? Ovlivnila Vás nějaká událost, zážitek nebo svědectví někoho jiného? Jak je to s vírou u vojáků? I když nejsou všichni úplně věřící, nechali si třeba posvětit talismany pro štěstí a ochranu, předměty od blízkých, řetízky apod.? Brali všichni vašeho padreho nebo jste se setkal i s nesouhlasnými postoji vojáků? Váš padre byl katolík? Nebo má ženu a je evangelista?

V mé rodině nebyl a ani není nikdo věřící, takže vychováván jsem k tomu nebyl. Svým způsobem jsem se k víře dostal přes svou zvědavost. Když jsem ještě byl na základní škole, tak jsem každý den šel kolem kostela a jednou po škole jsem si řekl, že se půjdu podívat, jak to tam vypadá.

Byl to hezký klidný moment, kdy jsem byl sám se svými myšlenkami a v tichosti. No a od té doby jsem chodil relativně pravidelně do kostela. Před pár lety jsem se nechal pokřtít. Nicméně většinou spíše říkám, že jsem věřící “tak po svém”. Nechodím pravidelně na mše, nechodím ke zpovědi, nemodlím se každý večer. Modlím se, když cítím, že chci. Jdu na mši, když cítím, že chci jít.

Podobně to má mnoho vojáků v armádě. Naštěstí náš padre je jeden z nejvíc inspirativních lidí, co znám a když má mši, tak je to téměř až stand-up vystoupení.

Jaký impuls Vás vedl k tomu, že potřebujete v životě změnu a rovnýma nohama jste skočil právě do armády? Co je supr za změnu jít do armády, kde Vám potlačují ego, dávají rozkazy a pokyny? Co je pro vojáky tak úžasný zažít misi v celé své hrubosti, surovosti, plné přílišného adrenalinu a v konečném důsledku zažívat i strach o vlastní život? Odkud pramení ta motivace, odhodlanost, “těšení se”? Když po misích se řada vojáků nemůže zbavit následků extrémního stresu? (výbuchy na denním pořádku, být ve střehu všude a za každé situace, nevěřit civilistům a i tlumočníkům)?

Rád bych teď přednesl příběh o tom, jak jsem si už jako malý hrál s vojáčky…, jak můj otec byl voják, jeho otec taky a otec jeho otce taky. Že jsem vždy miloval vojenskou tématiku a tak podobně. Opak je pravdou. Jako malý jsem se modlil k tomu, aby byla zrušena Základní vojenská služba. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych vstoupil do AČR.

Do armády jsem ve skutečnosti vstoupil díky tomu, že se mě jeden kamarád zeptal ve správný čas na správném místě, jestli nechci s ním jít sloužit k výsadkářům. Já bezmyšlenkovitě odpověděl “tak jo” a druhý den jsem se přihlásil. Potřeboval jsem si odpočinout od svých aktivit a potřeboval jsem změnu.

Nemohu mluvit za jiné vojenské vojenské úvary, ale u výsadkářů ovšem slouží… slušně řečeno velmi motivovaní jedinci. Prakticky nepřetržitě po celý rok probíhá výcvik na jednotlivých komandech, který je na velmi vysoké úrovni. To vše se prolíná s vojenskými cvičeními (i v zahraničí), seskoky atd. Z toho pochopitelně následně pramení chuť, motivace, ale i potřeba využít své nabyté zkušenosti a získat nové.

Realita v Afghánistánu 2019-2020

Proč jste neměli navazovat kontakt se ženami na základně? Bylo to striktně zakázáno? Nebo to bylo jen doporučení? Kolik žen byste na základně odhadl? Nikdo se tam třeba nezakoukal, nezamiloval, nechtěl navázat intimní vztah? Jak jste se s intimní deprivací vypořádával Vy v porovnání s Vašimi kolegy, parťáky? Sám jste jednou zmínil: ”Měl jsem asi přebytek testosteronu a cítil jsem vztek…” Dá se na tohle vůbec připravit? Nemít lidské hřejivé teplo měsíce nebo i rok, pokud se mise nechtěně protáhne? Posílaly rodiny i holky klukům balíčky? (Jak dlouho tam z ČR putovaly?)

Samozřejmě se jednalo spíše o doporučení. Kolik, žen bylo na základně je velmi obtížné odhadnout. Letecká základna Bagrám byla jako takové malé město. Bylo tam tedy mnoho částí, do kterých jsme se za půl roku ani nepodívali.

V průběhu nasazení vzniká mnoho emocí a samozřejmě i negativních.

V průběhu nasazení vzniká mnoho emocí a pochopitelně i těch negativních. A samozřejmě, abych to kulantně zaobalil, tak „biologická potřeba reprodukce způsobuje přeplněnost testosteronu“. Pokoje jsme si mohli přestavět a mnoho kolegů si vytvořilo zástěnu, aby měli aspoň nějaké soukromí a mohli si třeba číst Goetheho a další hezké věci. Na pokojích zároveň byla možnost připojení k internetu, takže v současné době již komunikace s rodinami a se svými partnerkami nebyl takový problém, jako to bylo v minulosti.

Samozřejmě ovšem záleželo na operačních úkolech. Člověk se určitě mohl zakoukat do někoho, ale všichni zachovávali profesionalitu a případné sexistické narážky byly pouze na platonické úrovni. Nikdo nechtěl riskovat nařknutí ze sexual harassmentu. No a co setýká odeslání balíků z ČR, tak ano, tato možnost byla. Balík ovšem trvalo doručit přibližně měsíc a někdy i déle.

Proč někteří nechtějí o misi mluvit a svěřovat se? Bylo to kvůli traumatům, která zažili, viděli…? Nebo kvůli stigmatu lidí ve společnosti? Plno lidí vojáky nebere v tomhle ohledu dobře.
Ono je velmi obtížné správně formulovat své odpovědi na otázku spojenou s misí, pokud nemám odpovídat pouze povrchně. Nejčastěji začíná člověk otázkou: „Jaké to bylo?“. Jedná se o půl roku života, kdy každý den je protknut nespočtem zážitků a vyzdvihnout pouze jeden či dva momenty je zcela zkreslující. Mnoho lidí si nedovede představit, jak vypadá náš normální pracovní den na domovském útvaru v kasárnách natož, jak to vypadá na misi.

Návrat a zpětná integrace do společnosti je mnohdy mnohem náročnější než samotná zahraniční operace.

por. Mgr. David Ježek, MBA (Instagram: david_jezek_43)

Dále se projevuje i fakt, co člověk na misi zažívá. Já osobně si myslím, že psychická odolnost zejména u výsadkářů je na velmi vysoké úrovni, ale psychické zatížení je v určitých chvílích enormní a co teprve následný návrat zpět do svých domovů a s tím spojená zpětná integrace do společnosti. To je mnohdy náročnější než samotná zahraniční operace. A v neposlední řadě také aspekt toho, že voják se nemá vyjadřovat ke své služební činnosti.

Afghánistán – zničená země

Střevní potíže, infekce, nemoci – typické téma pro tento typ zemí. Jaká všechna očkování jste musel absolvovat v ČR? Jak dlouho trvala samotná příprava na misi? (cvičení – psychiky i fyzičky, taktika bojů, nácvik únosu, mučení, informace o zvířatech, rostlinách, které by se daly eventuelně v případě nouze jíst, jak si upravit vodu…)
Jak se vůbec dalo fungovat, když měl někdo průjmy a musel být někde na několik hodin na patrole nebo na hlídce? (Myšleno, když vás to chytlo někde nečekaně).

Očkování i příprava na vyslání do zahraniční operace se vždy liší od prostoru nasazení a samotných operačních úkolů. Nicméně voják před vysláním vždy absolvuje nespočet povinných zaměstnání, které ho připraví jak po fyzické, taktické, strategické ale i informativní stránce. Součástí rotace je i vojenský lékař, který dbá na zdraví všech příslušníků a samozřejmě všechny zdravotní komplikace jsou s nim konzultovány.

No a jak se dalo fungovat s tím, když někdo má zrovna průjem. Zde se krásně hodí odpověď: Na hov**. Ovšem jedná se pouze o marginální problém. Pokud zdravotní obtíže vojákovi nedovolily plnit své úkoly, tak zůstal v léčení a z daných úkolů byl vyřazen. Logicky by takový voják byl přítěží.

Plánujete pokračování zbylých měsíců mise sepsat opět do knihy? Máte tyto měsíce také zdokumentované v denících? Nelitujete této životní zkušenosti? Co Vám mise dala, ale i vzala? Proč jste nechtěl do knihy dávat fotky?
Možnost pokračování samozřejmě je. Tak jak je sepsán první měsíc, tak je zaznamenána kompletně celá mise, i návrat zpět a i následná aklimatizace. Aktuálně jsem se ovšem ještě nerozhodl, zda v této sérii budu pokračovat.

Fotky samozřejmě mám, ale do knihy jsem je nechtěl vkládat hned z několika důvodů. Prakticky všechny knihy podobného ražení mají v sobě jakousi fotobanku. Člověk by mohl říct, že kniha Poslední slova z Afghánistánu je v podstatě deník a tento náhled potvrzuje i skutečnost, že veškeré ilustrace v knize jsou mnou kreslené. Koncepčně to ovšem nebyl můj prioritní zámysl. Cílem bylo vydat knihu, která má svůj vlastní příběh. To vše podat zábavnou, edukativní a odlehčenou formou, která by dotvořila kontrast mezi emocemi spojené s válkou a někdy až pubertálním vnímáním reality.

Do knihy jsem chtěl především dát své vlastnoruční kresby, některé z nich úžasně zpracovala grafička z nakladatelství Pointa.

Jaký Vy máte názor na evakuaci afghánských tlumočníků s jejich nejbližšími rodinami do ČR? Měl jste dobré zkušenosti s tlumočníky? Měl jste je rád? Nebo naopak jste se v některých z nich zklamal, zradili Vás, hráli na dvě strany apod.? Pokud Vy jste neměl zkušenost, tak někdo z Vašich kamarádů…

Co se týká tlumočníků (u nás se jim říkalo Terpové), to je velmi složité téma. Bavil jsem se prakticky se všemi, kteří k nám byli přiděleni a na první dojem to byli sympaťáci. Nicméně jsme byli varováni, ať si držíme odstup a nenavazujeme žádná vřelejší přátelství. Co se týká nějakého zklamání nebo zrady, tak je třeba vzít v potaz, že před naší rotací, tam bylo už mnoho jiných. Terpové se naučili za tu dobu, jak fungovat, jak komunikovat i některá česká slova. Nicméně zrovna u naší čety nikdy nic nezkoušeli, ani se neptali na osobní věci. Z mého úhlu pohledu se chovali profesionálně a byli součástí naší jednotky, kdy nám pomáhali plnit naše operační úkoly při patrolách.

Moc se mi líbilo, jak jste popsal svou lásku ke sportu.:-) Co byste vzkázal mladým generacím, aby je některý sport chytl tak jako Vás a netrávili u počítačů, mobilů tolik času…? Dá se toto zapálení vybudovat od nuly? Jde to vůbec? Jak zažehnout tu jiskru, překonat prvotní bolest, vytrvat, makat a pak si to užívat?

K mentorování mladších generací jsem už i jako učitel přistupoval stylem, že jsem začal přemýšlením nad tím, co bych já sám řekl svému mladšímu já. Prioritně bych doporučil všem, aby dělali hlavně to, co je baví a pracovali na svém osobním rozvoji. Jsem bezmezně přesvědčený, že zapálení pro sport lze vybudovat od nuly, ale není vhodné čekat, až na novoroční předsevzetí. Vždy jsem říkal, že pokud člověk chce něco změnit ve svém životě, tak to nemá odkládat. Nicméně stejně tak, jak je důležité pracovat na své fyzické stránce, tak stejně tak je důležité pracovat na své duševní stránce.

A jak zažehnout jiskru? Vizualizovat si svou vlastní nejdokonalejší představu sebe sama… a pak se podívat do zrcadla.

Máte nějaký hodně nezapomenutelný zážitek z akcí “naostro”, který byste mohl čtenářům už teď nastínit? Na co se Vás nejčastěji ptají lidi k misi? Co je nejvíc zajímá? Jak se na Vás dívá Vaše “civilní” okolí? Byl na Vás někdy někdo hnusný, že jste voják?
Takových momentů mám samozřejmě mnoho. Nicméně je zde alternativa, že bych vypracoval i pokračování knihy Poslední slova z Afghánistánu, což bych samozřejmě prozrazoval zápletku, takže to prozatím ještě nechám pod pokličkou.

Úplně nejčastější otázky jsou dvě:

1. Jaké to bylo?
2. Zabil jsi někoho?

To nejsou otázky, které dostávám jen já, ale řekl bych, že každý voják, který byl na zahraniční operaci. Na první otázku prakticky nejde odpovědět. Je nesmírně obtížné zesumarizovat prožitý půl rok do jedné krátké odpovědi. Nespočet vjemů, zážitků, událostí a zkušeností vměstnat do krátké odpovědi? Pokud si dotazující nevzal dovolenou v práci a nepřinesl si s sebou popcorn, tak je pochopitelné, že přijde odpověď typu:

“ale jo, docela dobrý”

No a co se týká druhé otázky. Upřímně nerozumím tomu, že se na to někdo vůbec zeptá a když už se zeptá a odpověď by měla být kladná, tak ještě víc nerozumím tomu, že na to někdo odpoví. Ve mně to pak evokuje to, že člověk nemá respekt k nepříteli a k životu, ale to je můj úhel pohledu. Čas od času se setkám s negativní reakcí na to, že jsem voják, ale je to spíše ojedinělé.

Před výjezdem do AFG jsem zaznamenal i označení, že jsme žoldáci a tak dále, ale zde bych využil citát Forresta Gumpa: “Pro hlupáka každý hloupý”.

Jak Vy vnímáte 20 let misí v Afghánistánu? Jak jste se tam cítil, když jste viděl, že se v plno oblastech zastavil čas na středověku? Dávali Vám někteří Afghánci/Afghánky najevo vděk, že díky koaličním jednotkám mohou studovat a i mít např. adekvátní gynekologicko-porodnickou péči? Vlastně vše, co Taliban nedovoloval ženám? Tedy vzdělání a i zákaz, aby je vyšetřoval doktor=muž? Setkal jste se od někoho alespoň náznakem nějakého vděku, že mohli mít tyto roky přístup do škol a ke zdravotní péči, žít trochu důstojněji a moderněji? Nebo jste spíš cítil jen odpor, že se tam “západ” snaží zavést styl života, který oni nikdy nepřijmou kvůli tak odlišné a složité kulturní základně?

Zde je důležité se zamyslet nad typem odpovědi. Jestli mám odpovědět, jako voják, jako filozof nebo jako David Ježek. V první řadě je důležité připomenout důvod, proč se do Afghánistánu jezdilo. Setkal jsem se s dotazy, proč do nějakého Afghánistánu vůbec jedeme, že to není naše válka. To ovšem není pravda. Naše nasazení byla reakce na teroristické útoky 11. září 2001 a následného použití článku 5. Severoatlantické aliance, který říká že každý takový útok je považován za útok proti všem členským státům. Z tohoto důvodu vnímám naše nasazení jako nezbytné.

Z filozofického hlediska by se dalo nahlížet nad samotnou smysluplností této války. Zároveň je velmi obtížné hodnotit celkovou situaci objektivně. Mnoho lidí se ani nezamyslí nad tím, co to vlastně je zlo, kdo je ten špatný, nebo co to znamená činit zlo… Náš svět, jak jej vnímáme, je nám předkládán a my jej tak chápeme na základě naší výchovy, našich zvyků a toho, co považujeme za správné. To ovšem může být absolutní opak v jiných zemích.

Jsem se trochu rozvášnil, abych tedy odpověděl na otázku. Je důležité říct, že já byl v roli řadového vojáka, který se nepodílel ve větší míře na diplomatických jednání a podobně. Nemohu tedy objektivně hodnotit. 

Co byste chtěl vzkázat mladým klukům/holkám, co chtějí také vstoupit do armády a jsou plní snů a ideálů? Co mají očekávat a co si třeba moc nemalovat?
Já sám osobně nikdy nechtěl do armády vstoupit. Nikdy mě to nelákalo. Rozhodnutí vstoupit ovšem považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Doporučil bych jim určitě pokoru a ať v sobě mají zápal být každý den lepším člověkem než ten předešlý den.

Naše doba dává mladší generaci značnou benevolenci v možnostech toho, co si mohou dovolit. Myslím, že by měli očekávat to, že se jim změní život. A jaká změna to bude, to už bude záležet na nich.

Mnoho vojáků vnímá armádu jako druhou rodinu

A poslední otázka na tělo. Můžete mi prozradit další kanadské žertíky, které se v armádě dělají jako dárek k narozeninám? Jak jste psal, že je toho plno nepublikovatelného?😎

Mohu říct, že pokud vyjde pokračování knihy Poslední slova z Afghánistánu, tak tam toho bude tolik, že budete při čtení doufat, že už nikdo žádné další narozeniny slavit nebude.🙂

Kniha Poslední slova z Afghánistánu pro dobrou věc – pro veterány a jejich rodiny v nouzi

Děkuji moc Davide za Váš čas, i tento rozhovor bude pomáhat, nejen mladým generacím, ale i novodobým válečným veteránům. 

Každý ve svém životě máme vymezený čas na vykonání dobra.

s úctou a pokorou v srdci
Šárka 😇🙏

Výtěžek z knih putuje do Vojenského fondu solidarity

Den válečných veteránů si připomínáme 11.11.

Přispět můžete i zakoupením vlčích máků u těchto organizací:
denveteranu.cz
Vojenský fond solidarity
Spolek vlčí máky

Květ vlčího máku je v dnešní době neodmyslitelným symbolem oslav Dne válečných veteránů.
Proč právě vlčí mák?
Historie vlčích máků Každého jedenáctého dne jedenáctého měsíce v roce přesně v jedenáct hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život.

Tento zvyk trvá již od roku 1919 jako symbol uctění památky padlých v den podpisu příměří na konci první světové války.

K tradici dvouminutového ticha se v roce 1921 přidal symbol rudého vlčího máku a podnět dala právě založená Britská legie, jež pomáhá všem bývalým vojákům, kteří se zúčastnili válečných konfliktů. O symboliku vlčího máku se nevědomky zasloužil vojenský lékař podplukovník John McCrae z kanadského Ontaria, který v první světové válce sloužil v Evropě.

Ačkoliv byl vojenským chirurgem, na útrapy a bolest raněných vojáků si nemohl zvyknout. Svoji bolest mírnil psaním básní. Zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison popsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily.
John McCrae svou bolest vepsal do básně, ale papírek s ní zahodil. Kolemjdoucí důstojník jej však zvedl a poslal do Anglie. Časopis Punch publikoval báseň 8. prosince 1915. Tradice nošení vlčího máku se John McCrae nedožil, padl před koncem války.

Na polích ve Flandrech
Překlad básně Johna McCrae

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme.
Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně.
Jen máky porostou na polích flanderských.

(Zdroj: stránky Ministerstva obrany ČR)

por. Mgr. David Ježek, MBA

Narodil se roku 1992 v Praze. Absolvoval magisterské studium tělesné výchovy a sportu na FTVS UK a na Canadian Institute získal titul MBA. V Současné době pokračuje ve studiu, je mezinárodním rozhodčím ve freestyle snow-boardingu a autorem filosoficko-vzdělávacího podcastu Tabula rasa. Prošel mnoha profesemi, než se v roce 2017 rozhodl stát výsadkářem. Jako člen 43. výsadkového pluku se zapojil do zahraničních operací v Afghánistánu v letech 2019/2020 a na Slovensku v letech 2022/2023.

Instagram Davida Ježka