Jak se ze mě stala matka fúrie… 🙁

Tento článek ve mně zraje už pěkně dlouho. Chtěla bych ho věnovat i svým kamarádkám, které mě dlouhou dobu moc nechápaly. A taky to píší proto,  až budete v tomto stádiu, aby vás tento článek povzbudil, že v tom opravdu nejste samy.

Toto téma budu servírovat postupně, protože najednou by to bylo příliš silný kafe!

Jak mi jednou po čase přiznala má kamarádka Berunka: ,,Tahle zkušenost s dětmi je nepřenosná. Kdo ji na vlastní kůži nezažije, nikdy ty matky nepochopí.“ A o tom, jak jsem prožívala narození a růst našich holek, se vším všudy a bez obalu, chci zachovat nejen pro sebe, ale i pro vás ostatní.

Naši rodiče totiž už dávno zapomněli, jak těžké to s malými dětmi bylo, proto nás nevarovali. Zatímco má maminka nás dvojčata čekala v 21, já Verunku v 28. Kdybych si mohla znovu vybrat, přála bych si holky mít dřív, abych to líp snášela a i fyzicky vše líp zvládala.

Jedno dítě = žádné dítě. Dvě děti = pořádná jízda a psycho.

Kdybych mohla vrátit čas, přála bych si Terezku mít o něco později, než o rok a 3/4 od Verči. Hláška našich rodičů nás dodnes pěkně straší: ,,Mějte je brzo po sobě, budou si pak spolu krásně hrát…“ No, co na to říct. Verča a Terezka jsou tak diametrálně povahově odlišné, že si doteď pěkně nehrají. Raději má každá svůj klan a chodí ven každá s někým jiným. Pokoj chtěly každá pro sebe celkem brzo, protože se nedokážou po většinu času vystát. Kdo by to řekl?

O tom, že děti jsou vesměs přes kopírák, se můžete přesvědčit v těchto článcích, ze kterých vždy brečím smíchem… I když v době, kdy se mě tohle týkalo, to bylo spíš k pláči, pořádně výživné a na Chocholouška!

Určitě si najděte čas na přečtení:

• Období vzdoru
• Zápisky malého tyranosaura
• Dítě školkou povinné

Zatímco s Verunkou jsem si ten asi rok užívala jako nikdy… Po narození Terezky se mi převrátil život totálně vzhůru nohama. :-/ Co mně?! Ale i Jirkovi! Ta teprve tomu všemu dodala pořádné grády…

To, čím jsem žila a užívala si, se najednou proměnilo v noční můru.

Jirka už plno zážitků a scén již vytěsnil a zapomněl. Já ještě ne. Co ale nezapomeneme oba nikdy, bylo období, kdy jsme prožívaly teror od Terezky. Proječené noci v bytovce, kde je vše slyšet, byla pořádná očista. A teď vůbec nemyslím nevinné miminko trpící na prdíky, růst zoubků či záchvat z hladu. Její výlevy a rudé válce ječící na zemi byly jednoznačně účelné a dobře cílené.

Proč se tak z ničeho nic stanete fúrií?

• Jedno děťátko je totiž pohodička laláček
• Pořád se stíháte starat i sama o sebe a i někdy někam zajdete mezi lidi
• Když malý uzlíček spí, realizujete se a máte čas pro sebe

po narození 2. dítěte

• Laláček a pohodička končí
• Nevíte, kam dřív skočit
• Do toho vám kecá vaše starší dítě a někdy vás přivádí k šílenství, protože je jak zaseklá deska… 100x Proč? 100x Mamííí
• Na to, že se v klidu najíte, nebo půjdete na záchod, rychle zapomeňte
• Váš čas pro sebe přestane existovat
• Neřešíte svoje potřeby, ale potřeby vašich ratolestí (umí si vybrat svůj čas každá pro sebe…)
• Když nemáte hlídání, nemůžete de facto nikam
• Mít babičky, které milují svá vnoučata a které vám nabídnou pomoc, jsou k nezaplacení! Važte si jich a děkujte a děkujte.
• Pomalu ale jistě se do vás vkrádá frustrace → no time for yourself
• Máte dost stejných činností typu : jídlo, spánek, plíny, jídlo, plíny, spánek, ječák, ječák, únava…
• Dovolená už není dovolená, jaká pro nás bývala. S dětmi je to vždycky výzva…
• Ale ANO chodila jsem i cvičit, taky díky tomu mi úplně nehráblo!
• Ale prostě 2 hodiny cvičení týdně na tento oblbovák nestačí
• Zvlášť, když víte, že vaše děti mají na hlavě tlačítko debil a umí ho náležitě využít tehdy, když se to nejmíň hodí.

Schválně. Pohoršuje vás to?
Rozhodně nemusí. Protože je to dogma. Frustraci a lezení po stropě ze svých dětí zažívali naši rodiče i prarodiče… Každá doba byla ale o něco jiná… (za mých rodičů více volná, lítali jsme po venku ve věku, kdy bych takhle své holky ven nikdy samotné nepustila…). Jedno si ale pamatujte. I když se dnes razí hláška: ,,Dětí se nebijí! Děti se nemají bít!“ Věřte, že stále platí:

Škoda rány, která padne vedle…

Já své holky moc nebila, přesto byly situace, kdy dobře načasovaná probíračka alias lepák, bylo to nejlepší řešení po ruce.

A pokud vás to stejně pohoršilo a děti ještě nemáte…Věřte, že mi dáte jednou za pravdu. A víte proč? Protože čím dál se posunuje hranice porodů, plození dětí se odkládá, nebo to tak ve vyšším věku hladce nejde. Čím víc jste samostatní a volní, o to víc vás to zasáhne a dostane. NO TIME – NO FREEDOM – NO TRAVELLING – NO PARTY – NO TIME FOR YOURSELF

A teď si zpívám písničku od Freddyho… No time for loosers… 🙂

Nic není tak černé, jak vypadá. Každopádně se připravte na pořádnej fičák.

… a pokud chcete děti, nenechávejte 1. porod až po 30.

Pokud děti budete oddalovat, že si chcete ještě cestovat, užívat apod., tak bohužel později budete sbírat nehezké ovoce.

Mít děti ve 20, mělo i své výhody. Vitalitu, nebrání se moc vážně, elán a zdraví…

↓ Verunka = 1 dítě = středobod všeho = střed vesmíru = veškerá pozornost

Když jsem v roce 2010 porodila Verunku, táhlo mi na 28. S jedním děťátkem jsem stále byla akční, plná elánu, plánů, realizací i cestování. S Verčou se dalo dělat téměř vše. Byla ,,bezproblémová. Hodné milé miminko, co se stále usmívá. A usmívala jsem se i já. Byla jsem šťavnatá ženská plná života, hrdá na sebe i své dítě. Celá rodina si Veru fotila ze všech úhlů, na různé způsoby, miliarda fotek.

↓ Terezka = 2. dítě = mazec = únava = tříštění pozornosti = 47 kg = jen přežívám

Po narození Terezky v roce 2012 začal být pořádnej záhul. Taky protože Verča měla ,,jen“ rok a třičtvrtě, nechodila ještě sama na záchod, vyžadovala pozornost. A hlavně, to jí zůstalo dodnes, měla už od roku vyřídilku jako hrom, a to krákorání a rozumování vydržet bylo na svatozář.:-O

Obrácená klika, aby Verča nechodila schválně budit Terez. To by pak byl masakr motorovou pilou!:-/

Terezka bohužel byla tehdy ,,problémovější“. S ní jsem plno věcí, co jsem dělala s Verčou dělat nemohla, protože věčně řvala. I plavání jsem po několika lekcích musela zabalit. Kdo zná Terezku dnes, těžko uvěří těmto našim vzpomínkám. Vždyť i babičky a dědečci už pořádně zapomněli, jaká byla. Ještě že jsem s ní nikam nemusela jezdit MHD. To bych byla přesně ta matka, co je sama zpocená až na zadku nejen z toho, jak jí ječí dítě jak protržený, tak z toho, jak se po sobě lidi dívají…

A tak není divu, že mi tohle těžké období vzalo i na kráse a na energii. Byla jsem často nemocná, ztrhaná v obličeji a totálně bez šťávy. Ono totiž udržet celý den pozornost, aby starší dítě někam nevběhlo, nebo dokonce neudělalo něco tomu mladšímu, byl fakt mazec. O tom, abych uhlídala to mladší, aby se neudávilo něčím malým, nebo nestrkalo do pusy něco, čím by si mohlo ublížit, ani nemluvím…

Všechno uhlídat nešlo…co šlo, jsme měli zabezpečené. Nože úplně v horním šufleti, aby se na ně holky nedostaly.

Mamka mi přiznala, že musela po 2 letech jít do práce, jinak by to s nama nevydržela…a to jí bylo 23. V dnešní době by sama byla ještě mláďátko… Každopádně není hanba si tohle umět přiznat a nehrát na okolí ,,dokonalou“ matku. A že takový znám! Ono to stejně jednou vypluje na povrch, že na tom byly úplně stejně.

Přesto všechno je miluju nade vše…:-)

Až mé kamarádky budou v tomhle stádiu, budou na tom obdobně. Budou ale také možná říkat: ,,No jo, tobě se to teď mluví, ty už to máš za sebou a už si můžeš zase užívat… Takhle bych to ale nenazvala. Jak říkávaly starší generace ↓:

Malé děti, malé starosti. Velké děti, velké starosti.

Něco na tom bude… Verča má letos 10 a pomalu vplouvá do puberty. Už teď je na co se koukat. Oči v sloup. Vše je trapný. V kroji nejdu. Karneval je pro mimina. Na ostatky si běž v kostýmu sama…

Z holek už jsou velký holky. A já už mám někdy alespoň o něco víc času, než když byly mimina.

 A abyste se nestaly frustrovanou fúrii, potřebujete mít alespoň někdy i čas sama pro sebe…

TO JE TO, OČ TU BĚŽÍ!!!

Na mateřské se držte a myslete na to, že v tom nejste samy.

Aby toho na mě nebylo málo, začali jsme do toho rekonstruovat starší domek. To už jsem na holky začala být doslova sama. Vymýšlela jsem a navrhovala nábytek, objížděla stavebniny a vybírala obklady a vybavení do našeho nového domova. O víkendech jsem chodila ,,vyčistit hlavu“ fyzickou prací na stavbu. To byl taky jediný čas, kdy jsem se tehdy s manželem vídala! Protože v týdnu hned po práci valil na domek a vracel se až v noci, kdy už jsem já byla psychicky i fyzicky padlá za vlast. Vlastně se doteď divím, že jsme tohle všechno ustáli, uf.

Velké díky patří oběma našim rodinám, nebereme to jako samozřejmost!!!

Po nějakém čase mě čekal i návrat do práce a vyzvedávání holek ze školky do slova na minutu. Všechny tyto kombinace, včetně vyčerpání a nevyspání pak vedly ke křečím, stresu a ještě větším chronickým únavám. Postupně se k dalšímu pokračování dostanu v dalších článcích. Mé poselství vám tkví v tom, že vám chci ukázat, že oddalování dětí na pozdější dobu je největší blbost, co můžete udělat.

Poznámka:
Je to můj subjektivní pocit na toto prožité náročné období. Vím ale, že většina maminek to má dost podobně. Je ale možné, že k nim nepatříte a proplujete toto období s grácií a pohodou. Mně se to bohužel nepodařilo…