Faraonova pomsta v Egyptě – rady a tipy

Hotel Three Corners Sea Beach Resort v Marsa Alam, Egypt 2024.

Letos jsme letěli do Marsa Alam v termínu 17.-24.7.2024 přímo přes cestovku Blue Style, vybrali jsme jiný rezort než minulý rok, byl pouhých 7 km od letiště a i kvůli tomu, že tam na útesu žije stále jedna želva. 🙂 Jednou se nám ji podařilo vidět a chvíli s ní plavat v její celé majestátnosti.

V tomhle rezortu se nedalo skákat do vody z mola jak ve Three Corners Happy Life Beach 2023

V rozespalosti nad ránem jsem na letišti zbytečně zazmatkovala a kupovala víza u stánku cestovky s příplatkem. I když neřeším každou korunu, tohle bylo vyhození 8 eur úplně zbytečně, když jste si ta stejná víza mohli koupit v té stejné hale za 25 dolarů/eur na osobu a ne za 27.

Víza si kupte přímo v egyptském stánku a ne se zbytečným příplatkem přes cestovní kancelář.

Rezort byl opět vymazlený a opravdu bylo všude čisto jak ze škatulky. Na hygienu velice dbali, takže i tady nás informovali, že umývají ovoce a dělají led se zmrzlinou z balené vody. Bohužel se nám stalo osudné to, že jsme někdy chtěli vyjet i mimo rezort a tam taková hygiena rozhodně nebyla. Ať už to byl výlet za delfíny nebo za potápěním.

Faraonova pomsta hrozí hlavně mimo čisté rezorty. Ale na to taky úplně nespoléhejte.

Sataya – dům delfínů a šnorchlování
Po fiasku z minulého roku, které jsme zažili v oblasti Sam Samaday a delfíny neviděli, jsme letos chtěli co nejvyšší procento pravděpodobnosti, že je uvidíme. Egyptský delegát Ibrahim sliboval až 99% šanci. Na lodi pak zkušení potápěči už říkali tak 50 na 50, tak to vždy berte s rezervou. Egypťani jsou sice milí, ale nevěřte jim skoro nic, pro peníze vám naslibují hory doly a pak skutek utek. A všichni, co mě znají, ví, že já nejsem žádnej xenofob ani rasista, ale tady si brát servítky nebudu. Jsou to vyčurané potvory na entou, bacha na to. Co nám opět dělalo fakt problém, je to hrozný smlouvání o ceny. Jsou vám schopni naúčtovat až 5x vyšší ceny, než za jaké byste je koupili na letišti, kde zaplať pán bůh měli normálně nalepené cenovky na zboží.

Obchodníkům nevěřte a smlouvejte.

Co se týče samotné cesty do Sataye… Dobře zvažte, zda vám tento zážitek stojí za tak dlouhou cestu. Od delegáta jsme věděli, že pojedeme do přístavu, odkud pak ještě 2,5 hodiny lodí. Na délku cesty do toho přístavu jsem se jaksi nezeptala. Vyjíždělo se v 5 ráno od hotelu, ještě jsme nabírali do bílé rozhrkané dodávky značky Toyota italské turisty z jiného rezortu. Asi v půlce se zastavilo a mohli jste se protáhnout a jít na záchod do jednoho dost pofi obchodu. Holky chtěly jít, tak jsem rozhodně šla s nimi, protože už od příletu byly blonďatým magnetem vždy a všude. A že tady přituhovalo (i když už kolem 8. hodiny bylo už tak 30°C ve stínu)… No prostě bylo to jak jít špalírem na svatbě, akorát že tady jste míjeli dost úchylně vyhlížející oči chlapů všech věkových kategorií. Kdyby mohli, zase je budou otlapkávat jak 2 týpci v minibusu cestou z letiště do hotelu. 🙁

Záleží na co šaháte i čím si umýváte ruce…

Právě tady na tom místě jako by se zastavil čas. Jirka mi pak říkal, proč jsme tam vůbec lezly, že měl o nás fakt strach. Mezi tím se k naší dodávce začaly stahovat z okolí vychrtlé divoké kočky i psi… Byl to smutný pohled. Egypt je země kontrastů a tohle byl jeden ze střetů s realitou. Krásné luxusní rezorty jsou jak z jiného světa, zavlažované zahrady, udržovaná zeleň s palmami a bazény. Stačí, ale abyste jej opustili a zažijete šok. Sice jsme si z toho dělali srandu, že hned za zdmi rezortu je rigól, do kterého vozili a vyhazovali bordel, ale spíš to bylo k pláči. O lemovaných neudržovaných cestách odpadky ani nemluvím. Všude jen kamenitá poušť a všude lítající igeliťáky, poházené pet lahve a všechno možný.

Po dojetí do přístavu okolo asi 8:30 se na nás sesypaly ušmudlané žebrající děti. Přesně věděly, že si turisti vezou jídlo z hotelů a nejen jídlo… Záměrný kalkul v jejich očích vytřískat z naší přítomnosti co nejvíc a pěkně zahrát na city… To mi teda moc dobře nedělalo. Opět vychrtlé zubožené kočky všude, kam se podíváte. Srdce to trhalo, zvlášť, když si po návratu plánujeme pořídit koťátko.

Cesta z rezortu v Marsa Alam do Sataya Dolphin House trvala 4,5 hodiny.

Takže suma sumárum jedna cesta do Sataye trvala 4,5 hodiny s tím, že pak jste měli max. 45 minut na delfíny a po obědě dalších s bídou 20 minut na šnorchlování a pak rychle zase zpátky. Pro moc malé děti rozhodně nedoporučuju. Sice jsme delfínky viděli, ale kdybychom předem věděli, jakým způsobem jejich vidění probíhá, tak si tento výlet odpustíme. Egyptští delfíni jsou drobouncí a začali doprovázet naši loď až do jejich útočiště – do krásné azurové laguny uprostřed moře (Národní park – platí se na osobu 5 dolarů/eur nad rámec platby výletu delegátovi).

Potápěči si nás rozdělili do 4 skupin po 10 lidech a pro každou skupinu si vždy přijel motorový člun, který se vás snažil dovézt co nejblíže k jednomu jedinému proplouvajícímu houfu delfínů. Takže si to představte, bylo tam tak 7 lodí po 40 lidech, kteří byli všichni nadržení za každou cenu vidět tyto tvory co nejvíc zblízka. Byl to hon na delfíny. Každopádně, pak je vidět plavat kousek od vás se sametově šedou kůží, byl zážitek na celý život.

Teploty ve stínu šplhaly letos ke 40°C, byly o 10°C vyšší než minulý rok. Bylo to úporné.

Voda v laguně byla teplá jak v termálech, a to když řeknu já, je to co říct. Celkově letos bylo opravdu vedro, ale řekněme klasika na červenec, to jen minulý rok tam bylo příjemných 31°C s vodou, co i osvěžila. Letos jsme tedy zažili pravý Egypt. A myslím tím se vším všudy. Po tomhle výletu začaly mít holky i manžel dost vážné střevní problémy, takže jsem okamžitě naběhla do lékárny v hotelu a koupila sirup  Diasmecta do 18 let a Antinal pro dospělé. Faraonova pomsta nás tedy letos neminula ani jednoho. Myslím, že si na exotiku na dlouhou dobu nechám zajít chuť.

Antinal za 14 eur (podobný Eucefurilu – pozor není pro těhotné ani pro ty, které chtějí otěhotnět)

sirup  Diasmecta do 18 let za 15 eur – prý je mnohem účinnější jak dětský Antinal

Holkám naštěstí zabral do 1 dne a otřepaly se z toho rychle. Horší to bylo u nás dospělých. Na mě si to počkalo až na poslední den před odletem, kdy jsem s teplotou proležela od oběda až do večera. Bylo mi tak blbě, že jsem ani neměla chuť jít shánět ještě nějaké suvenýry. Ještě že pro rodinu jsme je koupili o den dřív. Žaludek mi trnul, jako by se proměnil v šutr. Já nelítala až tak na záchod jak všichni ostatní, ale bylo mi na zvracení, byla jsem potem slitá na čele i zádech, byla hrozně slabá a bolely mě svaly. Po příletu se dokonce přidalo i výrazné škubání pravého stehna, různé tiky po těle a ztuhlost paží (úplně jak když to přeženete se cvičením a bolí vás ruce).

Co můžete udělat dnes, neodkládejte na jindy.

Potápění – vstup ze břehu
Kvůli této komplikaci jsem zkusila přesunout potápění do hloubky o den později. Naštěstí holkám fakt už bylo dobře a mohli jsme tento první ponor v životě zažít a vyzkoušet si. Byla to pecka. Původně bylo domluveno 2x 45 minut ponoru, ale nakonec jsme raději dali na zkušeného instruktora potápění a raději se rozdělili na ponory po 2, aby to bylo na klid a pro případ, že by z nás měl někdo v hloubce 8 metrů problém. On totiž ten náš delegát zas nasliboval něco, co nám už bylo od začátku divný, a to že i když jsme se nikdy nepotápěli, že si můžeme vybrat i trasu proplouvání skrz úzké jeskyně.

potápění s instruktorem – vstup ze břehu, půl hodiny od Marsa Alam

Nakonec nás ale nabíral na ponor jiný delegát, Muhamad „jako každý druhý tady“, kterého jsme znali už z minulého roku. Ten naštěstí razil heslo bezpečnost především, a ta byla na místě. Měli jsme totiž už zkušenost z našeho mola u hotelu, jak tam jedna mladá kočena úplně zpanikařila a nemohla se na souši pořádně ze stresu nadechnout a hystericky pak brečela… Neumím si představit, co by se stalo, kdyby někdo z nás začal ve skupině klepat na potápěče, že musí na hladinu. A co pak ti ostatní dole? A to jsme prý měli štěstí, že jsme měli privátní rodinnou lekci a ne skupinovku.

Už teď mám v plánu začít chodit trénovat potápění i v Brně. Být pod hladinou je absolutně něco nepopsatelnýho, jste tam sami za sebe, nemáte čas přemílat hovadiny v hlavě, jste jen sami se sebou, klidně proplouváte a vnímáte tu krásu a klid kolem sebe. Podobné euforické pocity mám i u šnorchlování, absolutní relax. V té vodě se to světlo tak jinak láme a člověk vnímá úplně jinak než na souši. Tak dokážu vypnout a nechat své problémy na jindy. To samé popisují veteráni z misí (viz můj článek o panických atakách), díky ponorům nemuseli brát žádné prášky na uklidnění vtíravých úzkostí a panik.

První ponor do 8m by měl být s respektem, pokorou a v totálním klidu a pohodě.

Toto místo je ideální k ponorům ze břehu, ale zázemí na pláži je dost free. Bojovka byla, když mi vybírali neoprén, kluci mi 2x dali velikost S a já jim pobaveně říkám: „Ó děkuji za kompliment, ale do toho se fakt nenarvu.“ Outfit do vody tak klapne až napotřetí, ti 3 se mi zas lochčí, jak protržení. Pak nám ve stínu přístřešku dává instruktor poučení a instrukce v opravdu pro všechny jasné angličtině (jak máme dýchat, vyfukovat případnou vodu z brýlí, i když budeme několik metrů pod hladinou, zaužívané signály, když budeme mít problém apod.).

Jirka s Terezkou jdou jako první. My jdeme s Veru do vody, protože je vedro jako prase. O kus dál mi pak delegát říká, že si můžeme jít dát wellcome drink – čaj od Beduínů do jejich stanu a že je v ceně. Slušně odmítnu, už nemáme moc času, vegetem s Veru ve vodě jsme to zabily. Myslím, že já si dovezla faraona právě odsud, protože ta hygiena tam nebyla nijak extra podchycená. Kdo ví, kdo měl všechno dýchání přede mnou v puse a i šahat na kliku od záchodu byla pěkná výzva.

Ze začátku jsem měla obavy, jak se dostanu do takové hloubky, když se kvůli bolesti v uších nedokážu ponořit ani do 3 metrů. Vše šlo ale tak pozvolna a bylo dost času si postupně tlak v uších vyrovnávat (fouknutí do zadělaného nosu – lupne vám v uších a uvolní se tlak). Byla jsem sice klidná jak želva a levitující se držela za paži instruktora, přesto ten začátek byl hodně o tom si zautomatizovat dýchání, nepřestat dýchat, neznervóznět, když mi natekla do brýlí voda a když mi šnorchl k dýchání měl tendence v tom měnícím se tlaku stále vyjíždět z pusy. Od půlky už to bylo dobrý a najednou jsem jen vnímala tu krásu kolem sebe. Nezapomenu jeden moment, co se mi vryl úplně do paměti. Na jednom korálu jakoby spal schoulenej takovej ten ježík, co má tmavý fleky kolem očí jak strýček Fenster z Adamsovy rodiny. Tak nevinně si tam tak lebedil jak v pelíšku. 🙂

Šnorchlování
Předposlední den jsem měla jeden dost nepříjemný zážitek u šnorchlování. Byla jsem až u nejvzdálenější bójky, kam se mohlo plavat a bezstarostně jako vždy jen ležela na hladině a pozorovala pod vodou ten úžasně barevný život korálových útesů. Hlubinu zase raději před sebou na očích, aby mi do zad nepřijelo nečekaně něco velikýho, že… A jak se tak kochám, najednou v hlubině vidím obrovskou tmavou siluetu, která se pomalu ale jistě blíží mým směrem. Než mi to sepne v hlavě, chvíli to trvá. Delfín to není, tou zadní ploutví by pohyboval nahoru dolu. Ale co to sakra je?!

Úplně ve mně hrkne a jako fest. Na chvíli nedýchám a úplně mě píchne u srdce. To cvičení vizualizace, co bych dělala při setkání se žralokem, neklaplo úplně dle představ. Co je ale super, že jsem úplně strnula a neplácala se. 🙂 Najednou silueta „velké ryby“ trochu změnila tvar a už nevypadala jako žralok, ale spíš jak velkej tuňák. Asi nemusím moc popisovat, jak se mi ulevilo.

Takže mi zase zněly rady potápěčů v hlavě: „Hlavně se prostě neplácej a neškub sebou, to žraloky akorát přiláká!“

Na letišti musíme být dokonce 3 hodiny před odletem, to je vopruz, velebnosti. Tady jsme lahve s vodou mohli mít až do letadla, ale zato těch kontrol příručních zavazadel a pasů bylo zas nějak víc. Jo a já v batohu zapomněla z letiště v Brně 0,2l skleněnou lahvičku od vína a samozřejmě už o ni nevěděla, tak chtěli vypakovat batoh. Moc jsem zase rozespale nechápala a Egypťan s úsměvem vytáhne tu mini lahvinku a naznačuje, že bych s ní mohla někoho fláknout po hlavě. Ještě narychlo kupujeme nějaké suvenýry a hurá dospávat do letadla.

Bohužel mně teploty neustupují a je mi stále blbě, do práce to v takovém stavu nepřipadá v úvahu, a tak jedu na odběry k obvoďačce. Berou mi plno krve i moč, z nich se nic extra neukazuje (později mě ale jiná doktorka upozorní, že jaterní testy nebyly úplně OK!). To, že během 2 týdnů si ve špitále absolvuju snad úplně všechna vyšetření mně v té chvíli, ani nenapadne. Jedu se žádankou na infekční do Bohunic, kde mi berou dalších 6 ampulí krve, prošetřují i osláblou pravou nohu a během klepání doktorky do různých míst, mi noha začne od té doby samovolně vystřelovat. Zase jsem za exota. Klepne mě do ruky, škubne mi noha.

Když vám něco je, nenechte se odbít. Ke vší úctě k nim, praktici nejsou odborníci na vše a zvlášť v tomhle případě. O plno testů jsem si musela říkat sama.

Doktorka mi objednává sanitku uvnitř areálu, aby mě stihli vzít přednostně. Ta mě převáží na došetření na neurologii v pavilonu L, než se tam ale po celé té proceduře dostanu, už je otevřená jen pohotovost na NUP. Doktor sice za mnou jde hned, ale říká, že místně bych měla spadat pod vojenskou nemocnici v Židenicích, ale tím, že se mám zase vracet na infekční v pavilonu B, že mě vyšetří, ale že je přede mnou 17 lidí a bohužel si musím počkat.

Saniťáci přes čekárnu prochází během několika hodin několikrát a dělají si ze mě srandu: „Paní Pospíšilová, vy jste tu ještě?“ a smějí se, že dojdu na řadu až v osm večer. A měli pravdu. Doktorovi se tam vesele u vyšetření zase plácám jak ryba na suchu a sama se sobě směju, jak to musí vypadat, že mi vystřeluje noha, ale klepe mi někam jinam. V čekárně jsem strávila přes 4 hodiny. Ještě bylo vtipný, jak mladej pohlednej doktor si pro mě přišel v té velké čekárně a na celé kolo říká: „Paní Pospíšilová, tak s čím jsem jdete?“ Jen se začnu uculovat, z čehož mu dojde, že to před tolika lidmi nehodlám popisovat. Úplně si vzpomenu na scénku s Pavlem Liškou „na kožním“, kde mu přede všema tuze chytrá sestra říká: „A s čím  jdete? Výtok máte? A jakou má barvu?“

Na infekční se dobelhám až okolo 21:30, z krve a CT se nic neukázalo, tak mi doktor sděluje, že by bylo fajn udělat lumbálku, už kvůli těm záškubům. Souhlasím a nechám se hospitalizovat přes noc. Okolo 22. hod. jsem na pokoji a po celém dni u doktorů jsem ráda, že jsem ráda. To ještě netuším, co znamená lumbálka. Ne zrovna milý doktor mi káravě říká, že musím vydržet s tou nohou. Na vyšetřovně mi sestřička natáčela totiž EKG a jak se mi dotkla levé nohy těmi svorkami, vylítla mi pravá noha, až se sama lekla, jestli mi něco neudělala. Doktor se jen suše otočil, že takhle by to ale nešlo… Celou dobu mi šrotuje v hlavě, že musím mít pravou nohu zatlou a že se nesmím pohnout. Uf, cítím jehlu v zádech bez umrtvení, je tam, ale do ní doktor ještě strká něco na odebírání mozkomíšního moku, málem si bolestí cvrknu.

Tlačí jehlu ještě dál a mně se to zdá jako věčnost. Po chvíli říká, že tam mám obratle moc u sebe, že mně musí píchnout jinam, že nejsem dostatečně vykulená. Úplně se orosím, že tohle musím absolvovat ještě jednou. 2 sestřičky mě na posteli drží. Jedna zepředu, druhá zezadu. Sedím na posteli se skrčenýma nohama, které objímám rukama, mám se prý v bederní páteři ještě víc vykulit. Nejde to. Nechápu, co po mně doktor víc chce. Kulatý záda mám jak Quasimodo a stejně to nestačí. Naštěstí tentokrát to už vyjde a mám to konečně za sebou. Pak musím 3 hodiny bez hnutí ležet na břichu, aby se zpátky v míše vyrovnal tlak. Okolo 1 ráno se můžu konečně otočit a snažím se usnout. Nejde to, 2 postarší paní na střídačku chrápou a během noci chodí několikrát na záchod. To je něco na mě a mé lehké spaní, a tak skoro nespím.

Ráno jsem jak po mladejch, chameleón hadra. Dobrá zpráva je, že z lumbálky se nic vážnýho nezjistilo a propouští mě domů. Jenže co mi teda je?! Do 2 dnů mi aspoň přestává vystřelovat ta noha a po 3 dnech se mám s papíry hlásit u své doktorky. Vrátily se zas průjmy a teploty vlastně ani neustaly. Už jsem fest vydeptaná, že mi už dávno není dobře. Doktorka mi jen řekne, až budu mít pevný oříšek, ať s ním přijdu, že jej pošlou na vyšetření na parazity. Obě i se sestřičkou mi důrazně několikrát zopakují, že dřív chodit nemám a ani brát vzorek průjmu (úplnou vodu ale nemám). To se ale takhle může táhnout měsíc, už dávno jsem mohla mít antibiotika a mít pokoj! Naštvu se a po týdnu od lumbálky se opět hlásím na infekčním, že není zlepšení.

V Bohunicích na infekčním mi pak řekne jedna doktorka: „Do takových zemí bez očkování na tyfus a žloutenky ani krok.“

Znovu kolečko několika ampulí krve, ale teď už i moči a i výtěru. Vyšetřuje mě mladá doktorka, která mi radí, že do takových zemí příště jen s očkováním proti střevnímu tyfu a žloutenkám. Odpovídám vcelku přesvědčivě, že už žádnou exotiku dlouho plánovat nebudu. Ona jen řekne, že to říkají vždycky všichni a že pak zas jedou vesele bez očkování. Prohmatává mi břicho a uprostřed cítím palčivou bolest. Vypisuje mi žádanku na ultrazvuk.

Mám za sebou: EEG, neuro, CT, lumbální punkci, EKG, dokonce i rentgen plic, ultrazvuk břicha

Na ultrazvuku je vidět zbytek po zánětu ve střevech a po návratu zpět na infekční už jsou výsledky odběrů. Moc fajn doktor mi oznamuje, že z moči je evidentní zánět v těle a po 2 týdnech od faraonovy pomsty v Egyptě mi nasazuje nejsilnější antibiotika, která existují. Zkušenost k nezaplacení, ale aspoň můžu některým poradit, jak se připravit na tyto země. Letos totiž ani probiotika před odletem, ani popíjení slivovice nepomohlo. Takže jak říkal minulý rok náš delegát: „Pokud to máte chytnout, tak to chytnete…“

Ta očkování fakt zvažte.

A po antibiotikách to úplně taky výhra není, i když se zbavíte infektu, zdecimují vás i ty. takže počítejte minimálně s jednou tak dlouhou rekonvalescencí. Když jsem šla na kontrolu, chtěla jsem doběhnout šalinu. Nó nešlo to, nohy jsem měla jak dřevěný. Úplně jsem se lekla až takové fyzické slabosti. S cvičením a fyzickou námahou fakt počkejte, než se opravdu budete cítit ve své kůži.

Vtipné hlášky v češtině od Egypťanů:

• Čauky mňauky
• Dočkej času jako husa klasu (to nám řekl nabízející fotograf na pláži, ať si promyslíme, zda nechceme profi fotky)
• Muhamad nervózně přešlapuje u recepce a říká, že už je čas. Já: „No, čekáme na manžela.“ a on: „Toho tady necháme“ a potutelně se směje.
• Delegát Ibrahim a Muhamad nezávisle na sobě: „Neumím plavat, ale potápět ano, to je něco jinýho a lehčího…“
• Rozmohl se nám tady takový nešvar… Skoro všude na vás zkouší, že to je „ZADARMO“… Říkám jim: „Neříkejte to, nic není zadarmo.“ No prostě nevím, jestli fakt takoví Češi jsou, že by si jen tak něco vzali a nechtěli zaplatit. Znáte někoho takovýho?