Jak u nás probíhal COVID delta 2021

COVID DELTA

Myslím, že ty 2 roky s covidem nám všem daly pořádně zabrat. V červnu a červenci jsem se nechala naočkovat, ne ze strachu, ale spíš abych mohla fungovat s holkama, kdyby zase nastalo to psycho se školou doma… Ze začátku jsem si říkala, že to je super, že jsem na něj neměla skoro žádnou reakci. Teda skoro. Po obou dávkách mi vyskočily afty v celé puse, ač na ně vůbec netrpím. Později se ale k tomu přidalo zhoršení silných úzkostí a atak. A na začátku září jsem prodělala jakýsi 3 hodinový křečový záchvat s halucinacemi, o kterém se rozepíši v samostatném článku. Těžko říci, zda to pro mě bylo to správné rozhodnutí či nikoliv. Podobné vedlejší účinky jsou evidovány u mnoha lidí… Nejsem tedy zdaleka jediná.

Dočasné očkovací centrum v Blansku – Sportovní hala Údolní 1961/8a

V půlce léta se změnily podmínky dokládání bezinfekčnosti, už nestačilo čestné prohlášení a samotestování doma, ale byla nutnost mít potvrzení od certifikovaného testovacího místa. Jednou za týden bylo toto testování pro neočkované/děti zdarma. V srpnu jsem ale ráda zaplatila i další, abychom konečně někam mohli. Bazén v Blansku jsem v životě nezažila tak prázdný. To samé v Aqualendu Moravia.

Na dovolenou do Řecka jsme v srpnu opět neodletěli, ne kvůli covidu, ale kvůli zrušení ze strany cestovky. A to 3 dny před odletem, kdy už jsem měla povyplňované ty speciální formuláře nutné k vycestování. Zarezervované PCR testování pro holky a neočkovaného manžela. V 2.půlce srpna ale začalo rychlé zpřísňování výjezdů do zahraničí. Byl nutný PCR před odletem, při odletu a po 5 ti dnech v karanténě ještě v ČR.

Covid stále visel ve vzduchu, i když se vše začalo navracet alespoň trochu do normálních kolejí. Dokonce ještě v listopadu se dalo jít i do divadla, kina, planetária… Pak ale přišlo opětovné zpřísňování a omezování hromadných akcí. 25. listopadu se vyhlašoval v Městském divadle zaměstnanec roku na Magistrátě a byla to poslední povolená hromadná akce. Ti, co nebyli očkovaní, nemohli jít na jídlo do restaurací, kaváren, využít služeb kadeřnictví, pedikúry apod.

Městské divadlo v Brně – zaměstnanec roku na MMB –  25.11. 2021

Na podzim ale řádil na všech frontách jak černá ruka. Dost často jsem si říkala, kdy si toho černého Petra vytáhneme i my. A bylo kde, v obou zaměstnáních to bylo na denním pořádku, že někdo lehl, o škole nemluvě. Byl to takový už kolorit těchto dní. V říjnu jsme se „konečně“ dočkali…

V úterý 27.10.2021 –  Celá Verčina třída – 6. A jde do karantény, po 5. dni bylo nutné ji objednat na PCR, kontakt s pozitivní spolužačkou (v pátek 23.11. a v pondělí 26.11.)

Ve čtvrtek – státní svátek 28.11. – Jirkovi začíná rýma a kašel, ale antigen vychází negativní. Jako člen stejné domácnosti s člověkem v karanténě (neplést s izolací – PCR potvrzená pozitivita) můžeme my jít paradoxně do práce.

V pátek 29.10. – naštěstí podzimní prázdniny, Verča už prý ráno vstávala rozlámaná. Terezka jede s Barčou ze své třídy na koně autem s její maminkou (cesta cca 20 minut autem tam). Večer je Verča jakási rudá. Měříme ji teplotu a nevěříme svým očím, horečka 38,5 °C, Verča přesto funguje v pohodě. Terez začíná navečer jaksi pokašlávat.

Sobota 30.10. – Terezka do rána začíná kašlat, zvýšená teplota 37,5 °C. Verča znovu 38,5 °C, škaredý kašel a hnus v puse. My s Jirkou zatím fungujeme úplně normálně, žádné příznaky já nemám. Pracuji na zahradě a uklízím jak fretka. Prolíváme se celý den zázvorovkou. Večer už je nám oběma divně od žaludku. Ale stále jsme čilí a veselí. Zpracováváme mega dávku petrželky kadeřavé a děláme si srandu, že ji budeme mít na 20 let dopředu. Soudruzi z NDR někde udělali chybu a místo semínek petržele dali do sáčku semínka petrželky kadeřavé. V noci ještě všichni jedeme na pozorování polární záře, která ale i v revíru není vidět. Verči vychází antigenní test pozitivní.

petrželka kadeřavá na 20 let dopředu 🙂

Poslední den, kdy se cítím dobře. Udávaná inkubační doba je dle statistik těch 5 dní. Otázkou nám ale zůstane, zda jsme to chytli od Verči, nebo se sešlo načasování i z Jirkové práce.

Neděle 31.10. – ráno už cítím divné pálení v krku, nemůžu pořádně vstát z postele, hlavu mám jak střep, těžké nohy, zvýšená teplota (37,5°C), humus v puse, divná a palčivá bolest žaludku. Beru si brufen jak na hlavu i povolení bolesti právě žaludku. Už mám ztrátu čichu, poznám to podle toho, že necítím vůni rybízu z balzámu na rty, který tak miluji. Cítím jen jeho větrovost… Holky si stěžují na bolest očí a hýbání s nimi. Mě pálí jako bych brečela. Ležím celý den. 2x brufen za den. Jirka shání po rodině další antigenní tresty, abychom se otestovali všichni. Všem 4 nám vychází test pozitivní.

pozitivní antigenní testy

Pondělí 1.11. – jedeme s holkama na PCR do Brna v Židenicích (Elisabeth Pharmacon v 8:06), jako očkovaná mám od 1.11. 2x zdarma možnost testování PCR, holky do 18 let taky. Před testovacím místem je nekončící fronta lidí bez dodržování 2 metrů s rozestupy. Potkáváme tam i Jirkovýho bratrance. Jirka není očkovaný, proto čeká na test od vlastní obvodní lékařky o den později. Zase hrozná bolest hlavy a žaludku – 2x denně brufen. Pozitivní výsledek PCR Terezky mi dochází opravdu rychle, něco málo po obědě. Můj a Verčin výsledek okolo 14 :30.

Dopoledne odpadám, volání a vyřizování mě vždy vyždíme ( škola – omluvenky, práce, komunikace s obvodní lékařkou,…). Zase těžký žaludek, pořádně nic nejíme. Verča ani nemá moc chuť na rizoto, které vždy hltá po megalžících a dlouho nevydrží. Odpoledne odpadám a usínám znovu. Navečer se potím jak hrom. Zplavená jsem úplně durch. Jirkovi je večer nejhůř.

Úterý 2.11. – dopoledne vyřizování doktorů i organizačně práci – zase nástup okamžité únavy – zavírají se mi samy oči. Oběd – jen opravdu pár lžiček polívky a druhého jídla a zase zaléhám do postele. Pálí mě oči – hodně popraskaných žilek. Silná rýma a kašel. Necítím vůni kafe. Ve stoje malátnost a špatná koordinace. Navečer zase divné silné pocení, i noh, čela. Večer si dávám víno, zhoršení tepla. Celý den bez brufenu. Večer hrajeme s holkama krycí jména. V noci dráždivý kašel, usínám později.

Středa 3.11. – dopoledne chvíli venku, po návratu velká únava a zalehnutí. Celý den bez brufenu. Ve vlnách bolest žaludku, pak záchvaty vlčího hladu. Malátnost vestoje a v chůzi, slabost a tiky v pažích.

Čtvrtek 4.11. – Stále necítím vůně, chuť je lepší, ale taky chycená. Hrozně krákorám, mám chycené hlasivky a mluvím přes nos. (krákorající vrána) 😊 Doháním s Terezkou školu, holky stále kašlou. Chození pořád není nic moc.

Pátek 5.11. – dopoledne horší vstávání z postele, těžké nohy, ruky, blbě je mi celý den, ani ven na chvíli nejdu. Větší zhoršení jak v jiné dny. Odpoledne mi nabíhá tetanický záchvat – beru si rivotril na uklidnění proti křečím a mozkové mlze – kdy jsem jakoby „mimo“ – neschopná uvažovat, myslet, ani fungovat…

Sobota 6.11. – dopoledne je nádherně, jdeme se s ARNY projít, po obědě odpadám na 3 hodiny. Bez kašle, rýmy, ale čich stále žádný.

Neděle 7.11. – dlouho spím, až do 11! Jsem zpráskaná jak pes. Těžké nohy, když jdu ze schodů. Hlavou mi jde, že je to záludná nemoc! Jeden den mám už pocit, že už je to za mnou a z toho ničeho nic, přijde zase hroznej propad. Dopoledne dělám náramky u stolu. Po obědě zas odpadám na hodinu jak pytel! Pak jdeme zase s Arny na chvíli ven. Vydržíme jít čím dál víc. Bolí mě v kloubu levého ramene.

Pondělí 8.11. – zase je tělo tak unavené, že spíme s Terezkou až do 11 hod., zase těžké nohy při chůzi po schodech ☹ a zase taková slabost.

Úterý a středa 9.-10.11. – už vstávám o něco dřív, ne až okolo 11. Tělo je stále zesláblé, ale už zvládá delší vycházky. Už nekašlu a nemám hleny. V úterý večer zase nástup silnějšího úzkostného stavu, rivotril si neberu a jdu jej raději zaspat (v posteli tlakuju na odeznění napětí a mravenčení). Po obědu si ještě lehám a odpočívám. Holky už jsou jako rybičky. Venku dělají miliardu hovadin.

Čtvrtek 11.11. – dopoledne děláme rizoto – stále těžké nohy a slabost v těle, stálá lenost a nenadšení něco dělat. Ale už se cítím vcelku dobře. Po obědě už jen odpočívám jen chvíli (30 min.).

Pátek 12.11. – zase vstávám až v 11 hodin celá rozlámaná. ☹ To je masakr už. Dopoledne se několik hodin učím s Terezkou. Po obědě už neležím. Dnes i náročnější vycházka v terénu a vcelku dobrý. Bolest břicha.

Lom v Rudici

Středa 17.11. – bolest v levém rameni přetrvává, vyskočily mi až teď afty po 14 dnech, jak po obou dávkách očkování.

Ještě několik týdnů po tom se tělo nemůže vzpamatovat. Vyjít v práci do 3. patra je teda záhul…

Vánoce prožíváme jen s rodiči, v tu dobu řádil covid po rodině na několika frontách…

V únoru se ale už uvolňuje situace a dá se opět jít třeba do divadla, planetária. Na začátku března odjíždíme do Rakouska na lyže, nikdy nás už nekontrolovali. Tam už nikdo respirátory nenosil. Ani v kabinkách, kde nás bylo i 20, těsně vedle sebe. U nás jsou povinné respirátory až do začátku května – povinné v lékárnách a lékařů.

Na konci března 2022 Terezce i Neli od bráchy vylítává horečka na 38,5 °C a začínají hrozně kašlat. Terezku kašel překvapivě drží hodně dlouho, dusí se přes den i v noci. Zřejmě „nějaká“ viróza. Vlastně mě ani paní doktorku nenapadlo udělat jí test. Samozřejmě to chytám od ní. Ale nekašlu. Až po tom, co mi brácha říká, že Neli měla i halucinace a že to byl asi covid, mi dochází, že to opravdu mohl být omicron… Ale to už se nedozvíme. I když ty halucinace hlásí hodně lidí jako příznaky a lékaři už se s tím setkali a nepřekvapuje je to.

Ohlédnutí za 2 roky s covidem…

Verča mi říká: ,,Mami, vzpomínáš, jak jsi šila roušky a nosili jsme je i venku?“

Článek Koronavirus jak šel čas – mé zápisky do doby než jsem odpadla a na dlouhou dobu nenapsala ani řádku… (můj příběh o depresích, extrémních úzkostech, tetanických záchvatech a panických atakách)

další podrobnější článek s vysvětlením panických atak – Panická ataka jako blesk z čistého nebe

————————————————–

email mamce od bývalého kolegy – listopad 2020 – jak u nich v rodině probíhal Covid

Přeji pěkný den,

pokusím se napsat informace z první ruky. Po prodělaném Covidu mohu říci, že podle letáčku rozlišit, jestli jsem unavený nebo schvácený je dost obtížné, prostě je člověku blbě 

Covid v mém okruhu (já  a známí, se kterými jsem mluvil) měli v podstatě shodný průběh a na rozdíl od chřipky bych řekl, že se vše děje strašně rychle, při chřipce ani nemám hlad, při Covídku jsem mohl jíst pořád (bez ohledu na ztrátu chuti).

Jste v pohodě, možná vás trochu škrábe v krku, ale  za to možná může ta rouška, že; a během půl hodiny máte horečku, tlak na hrudi a myslíte, že je po vás. Po dvou dnech se udělá lépe, máte pocit, že jste v pohodě a pak to dost podobně přijde znovu s trochu jinými obtížemi. Já i moji známí (i ty které jsem přímo nepotkal 😉) měli průběh tento: horečka, neskutečná únava (problém je i dojít si na záchod), bolest hlavy (občas mám migrény, ale Covídek stál za to)  a bolest kloubů, obtížné dýchání; zlepšení; horečka, únava, bolest kloubů (už ne bolest hlavy), průjem; zlepšení; vyšší teplota (už ne horečka) únava, klouby, ztráta čichu; se zpožděním ztráta chuti (to je taková legrace); zlepšení; kolísající teplota bez ohledu na vnější vlivy (spánek, dopoledne, odpoledne), suchý kašel, přetrvávající ztráta čichu i chuti, nemožnost se dotknout těla – kůže jako po odření; zlepšení; mírná teplota, klouby, únava, návrat chuti, bez průjmu; časem návrat čichu.

Po cca 3,5 týdnech je vám přiměřeně dobře, což znamená, že jste pekelně unavení, ale už nespíte 16 hodin denně, klouby vás bolí do té míry, že jste schopní fungovat, při větší námaze se rozkašlete suchým kašlem. Doktor prohlásí, že jste zdraví (= neinfekční), můžete do kolektivu (= mezi lidi) a k tomu prohodí, že rekonvalescence z choroby nyní běžně trvá 1/2 roku a pak nikdo neví, co bude – nemají data.

Takže z letáčku jsme si já i lidé, které znám užili takřka vše až na výjimky. Píši to proto, že si myslím, že normální člověk to nemá moc šanci od chřipky rozlišit (pravda, nikdo z nás neměl rýmu); a buď jsem nikdy neprodělal pořádnou chřipku nebo se to s chřipkou nedá srovnávat, je to o dost horší. Pravdou je, že moje děvčata (rodina) to prodělala s různou intenzitou od průběhu bezpříznakového až po průběh v podstatě shodný s mým. Pokud bych seřadil rodinu podle věku a průběhu, tak to dopadlo takto:
nejmladší – bez příznaků
prostřední – stejně jako já
nejstarší – cca 2 dny zle a týden lehčí příznaky
manželka – o trochu lehčí průběh než já.

Věk tedy zřejmě hraje roli, ale vsázet se na to také úplně nedá.

Hodně zdraví a sil

—————————————–